Kurděje
Kurděje (skorbut, Möllerova Barlowova choroba, avitaminóza C) je nemoc způsobená dlouhodobým nedostatkem vitamínu C ve stravě. Na rozdíl od většiny zvířat a rostlin totiž lidské tělo nedokáže syntetizovat tento vitamín, proto jej musí přijímat v potravě. Dnes už je tato choroba poměrně vzácná, vyskytuje se občas jen ve velmi chudých oblastech tzv. třetího světa. Dříve jí trpěli zejména chudí lidé, obzvláště v zimních měsících, nebo námořníci při dlouhých plavbách. Nemoc se projevuje především krvácením z dásní, pod kůži, do svalů, do nehtových lůžek, vnitřních orgánů, sníženou odolností proti nemocem a poruchou krvetvorby.
Historie
Kurděje začaly být akutní u evropských námořníků zejména v 15. století, kdy se začaly podnikat dlouhé výpravy Atlantikem směrem k Americe nebo okolo Afriky. Námořníci byli po měsíce odkázáni na dietu skládající se ze sušeného hovězího masa a sucharů a nemoc si vyžádala mnoho obětí. Snaha lékařů o zkrocení a likvidaci nemoci dlouho nepřinášela výsledky. Teprve skotský lékař James Lind publikoval v roce 1772 práci, v níž demonstroval, že denní příděl nápoje, který obsahoval ocet, mořskou vodu a šťávu ze dvou pomerančů a jednoho citronu, rychle vyléčil i těžký skorbut a umožnil návrat nemocných námořníků do služby již po 6 dnech léčby (objev byl učiněn již v roce 1747).
Další prevencí proti kurdějím jsou klíčící výhonky rostlin. Klíčící rostliny jako strava byly používány již dávno, a to již před 3000 př. n. l. v Číně. Později s sebou brali Féničané na dlouhé námořní cesty semena rostlin, aby konzumací jejich výhonků předešli chorobě z nedostatku vitaminu C, tedy kurdějím. Britský námořní lékař David Mac Bride roku 1767 jako první publikoval svá pozorování o tom, že vyklíčené obiloviny a luštěniny byly proti kurdějím stejně účinné jako čerstvé ovoce a zelenina. Námořníci při dlouhých plavbách na palubách lodí umísťovali na rozprostřené plachty semena řeřichy, které zvlhčovali dešťovou vodou a nakličovali.
Ještě v 19. století byla v Česku ve stravě běžná tzv. pučálka, čili naklíčený a opražený hrách. Podomácku se také nakličovalo obilné zrno (ječmen, pšenice, žito), které bylo výborným vitaminovým doplňkem v zimním období. Za fatálního nedostatku potravin během I. světové války byly výhonky z luštěnin považovány za nejúčinnější a nejlevnější prostředek proti kurdějím.
V roce 1928 objevil maďarský chemik Albert Szent-Györgyi vitamin C, a zjistil, že se hojně vyskytuje v potravinách rostlinného původu.
