Sixtinská madona

V roce 1754 zakoupil obraz za 110 000 až 120 000 franků polský král, velkokníže litevský a saský kurfiřt August III. či Fridrich August II. a nechal jej převézt do Drážďan, kde se mu opět dostalo výsostného uznání.[11][12][13] Německý historik umění Hans Belting popisuje společně s Helen Atkinsovou v Neviditelném veledíle z roku 2001, jaký obrovský vliv měl obraz v Německu:

Raffaelova Sixtinská madona v Drážďanech podnítila jako žádné jiné umělecké dílo německou představivost, rozdělujíc či spojujíc je v debatě o umění a náboženství... Tento obraz byl znovu a znovu vynášen jako vrcholné dílo světového malířství a označován přídomkem „božský“...[14]

Uznání, jemuž se začal obraz v Německu okamžitě těšit, dobře ilustruje legenda, v níž se praví, že August III. posunul svůj trůn stranou, aby se dílo mohlo lépe vyjímat.[12] Sixtinskou madonu ve svých populárních a oblíbených Dějinách starověkého umění (Geschichte der Kunst des Alterthums) z roku 1764 vynesl estetik, historik a archeolog Johann Joachim Winckelmann, jenž k ní přitáhl pozornost veřejnosti a učinil ji předmětem diskuse o významu klasických a křesťanských prvků na obraze,[15] označuje přitom Raffaela střídavě za „oddaného křesťana“ a „božského pohana“ (vzhledem k jeho pojetí Panny Marie, jež by mohla stejně dobře být Junonou. Němci si obraz svázali s vlastní legendou o „Raffaelově vizi“,[16] jejíž vznik se datuje do posledních desetiletí 17. století. Podle této legendy – jež byla zpracována v řadě příběhů, a byla podle ní napsána i hra – se Raffaelovi dostalo božského vnuknutí, které mu umožnilo stvořit toto nesmrtelné dílo.[17] Sama legenda způsobovala, že řada lidí upadala při spatření obrazu do stavu náboženského vytržení a učinila z něj svým způsobem ikonu německého romantismu.[18] Obraz ovlivnil Goetha, Wagnera a Nietzscheho.[19] V roce 1855 bylo ve Zwingeru otevřeno Nové královské muzeum (Neues Königliches Museum), jehož architektem byl Gottfried Semper, a Sixtinská madona v něm obdržela samostatnou místnost.[20]

Sixtinská madona byla sice uchráněna před bombardováním Drážďan,[19] neboť byla spolu s ostatními uměleckými předměty z drážďanských sbírek ukryta v podzemní štole nedaleko Pirny, avšak poté co úkryt objevila speciální brigáda Rudé armády, jejímž úkolem bylo shromažďovat umělecké předměty nalezené v sovětské zóně a odesílat je do Moskvy, putovala do SSSR i ona.[21] Obraz byl spolu s jinými díly krátce umístěn v zámku Pillnitz u Drážďan, odkud byl v bedně převezen po železnici do Moskvy, kde byl umístěn do Puškinova muzea. [22] Zde byl také v roce 1946 dočasně vystaven spolu s dalšími uměleckými poklady, jichž se Sověti zmocnili.[23] Po Stalinově smrti se však v roce 1955 sovětská vláda rozhodla vrátit obraz zpět do Německa „pro podporu a utužení rodícího se přátelství mezi sovětským a německým lidem“.[21][23] Ve světovém tisku se následně rozběhla polemika, v níž se tvrdilo, že drážďanská umělecká sbírka byla v době svého pobytu v SSSR poškozena.[21] Sověti kontrovali námitkou, že ve skutečnosti zmíněná umělecká díla zachránili, neboť podzemní štola, v níž byla ukryta, sice byla opatřena klimatizací, avšak vzhledem k přerušení dodávky proudu ohrožovala umělecká díla nebezpečná vlhkost.[21][24]

Začaly se šířit příběhy o hrozných podmínkách, z nichž byla Sixtinská madona zachráněna,[21] ale jak v roce 1991 uvedl časopis ARTnews, ruský historik umění Andrej Čegodajev, který byl v roce 1945 vyslán Sověty do Německa, to popřel:

Byla to ta nejnestoudnější lež... Na snímku jsou dva (ve skutečnosti čtyři) vojáci, kteří v šeru nějaké jeskyně vynášejí po kolena ve vodě na popruzích Sixtinskou madonu. Nesou ji ve svislé poloze a s velkou lehkostí, jako by jen dvěma prsty. Ale ten obraz se tímhle způsobem nedal zdvihnout... ani kdyby tam byl tucet chlapů... protože byl zarámovaný. Vše, co je spojeno s touto imaginární záchranou, je prostě a jednoduše lež.[21]

ARTnews také uvedl, že i velitel brigády, která obraz vyzvedla z úkrytu, označil ve svém dopise časopisu Literaturnaja gazeta, jenž byl publikován v padesátých letech, tyto příběhy za lživé. Uvedl v něm, že Sixtinská madona byla, podobně jako řada jiných obrazů, uložena... v suché štole, v níž byla řada přístrojů, jež sledovaly vlhkost, teplotu atd.[21] Ať už je to pravda, či nikoli, příběhy o zachránění Sixtinské madony se zakořenily v představivosti lidí a dostaly se coby fakta i do řady knih.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Sistine Madonna na anglické Wikipedii a Sixtínska Madona na slovenské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sixtinská madona na Wikimedia Commons