Simone Cantarini

Vzkříšený Kristus

Cantarini se narodil v Pesaru, v městě ležícím v italském regionu Marche. Město bylo součástí papežského státu. Vládla zde rodina Della Rovere. Pokřtěn byl 21. srpna 1612. Jeho otec Girolamo byl prominentním obchodníkem a rodina byla dobře zajištěna.[2]

Není přesně známo kde a u koho se Cantarini učil malířské technice. Je možné, že byl žákem Giovanniho Giacoma Pandolfiho. Pandolfi podporoval Cantariniho uměleckou kariéru a doprovázel mladého umělce na jeho cestě do Benátek. V Benátkách mohl Cantarini využít zkušeností benátského malíře pozdního manýrismu Santeho Perandy. Kresbě se učil od Francesca Mingucciho, spoluobčana Cantariniho z Pesara, který v Benátkách pobýval.[2] Po návratu do Pesara získal Cantarini svou první zakázku, a to od augustiniánského řádu z města Fano. Mezi jeho první zakázky patřil obraz Svatá Rita z Cascie, nyní v kostele Sv. Augustina v Pesaru, a Neposkvrněné početí (The Immaculate Conception with Saints, (Pinacoteca Nazionale di Bologna).

Cantarini se pravděpodobně stal v Pesaru žákem Claudia Ridolfiho, není přesně známo kdy.[2] Ridolfi ho učil malovat benátským stylem a doporučil mu studovat dílo Federica Barocciho, svého spolupracovníka z Urbina. V roce 1629 Ridolfi Pesaro opustil a Cantarini tak zůstal bez učitele. V dalším vzdělávání tak byl nucen pokračovat sám.[3]

Vzhledem k tomu, že v začátcích neměl Cantarini žádného svého mistra, byl v podstatě samouk. Studoval styly jiných malířů vytvářením kopií či náčrtů jejich prací. Kopie obrazů Carracciho spolu s dílem Federica Barocciho měly důležitý vliv na mladého umělce. Čerpal inspiraci z caravaggiovského stylu Orazia Gentileschiho, který pracoval v oblasti Marche počátkem 16. století a Giovanniho Francesca Guerrieriho z nedalekého Fossombrone.[3]

Svatý Petr uzdravuje chromého, Simone Cantarini

Guido Reni byl jedním z malířů, jejichž práce byla vystavena v různých kostelech v blízkosti Pesara a Reniho zralý styl měl na mladého Cantariniho významný vliv. Cantarini studoval zejména jeho obraz Madonna s dítětem, Sv. Tomášem a Sv. Jeronýmem, obraz, který v té době visel v katedrále v Pesaru a nyní je v majetku Vatikánského muzea, dále dílo Předávání klíčů Svatému Petrovi z roku 1626, nyní v pařížském Louvru a obraz Zvěstování (1620–21), který mohl Cantarini studovat v chrámu Svatého Petra v nedalekém Fanu.

Cantarini se stával oblíbeným malířem, jedno z jeho nejranějších mistrovských děl je obraz Svatý Petr uzdravuje chromého pro chrám Sv. Petra, Zde se ukazuje vliv Reniho na mladého umělce.[2]

Pravděpodobně kolem roku 1634 se Cantarini přidal k umělcům v Reniho ateliéru. Ten se nacházel ve Via delle Pescherie poblíž náměstí Maggiore ve starém centru Bologny. Reniho studio bylo vedeno formou internátní školy. Reni zřejmě považoval Cantariniho za zkušeného umělce, protože mu bylo brzy umožněno žít v hlavním části domu, v prostoru vyhrazeném pro umělce, hodné stát se Reniho následovníky.[4] Cantarini měl problémy s navazováním kontaktů s ostatními studenty a nechodil na některé lekce malby, například aktů, což ho dostávalo do konfliktu s učiteli. Na druhé straně se během svého pobytu v Reniho studiu Cantarini naučil technice leptu a stal se v této technice velmi zručným.[2]

Nedotýkej se mně (Noli me tangere), malíř Daniel Seiter nebo Simone Cantarini

Současní životopisci popisují postupně se zhoršující vztah mezi Renim jako mistrem a Cantarinim jako žákem. Důvody nejsou zcela jasné, ale byly přičítány Cantariniho neochotě podrobit se disciplíně Reniho školy a také skutečnosti, že díla žáků byla prodávána s podpisem mistra, čímž se zvýšila jejich cena. Cantarini dále odmítal vytvářet rytiny prací Reniho. Tvrdil, že jeho práce je stejně tak hodná publikace jako Reniho. Je také možné, že na Cantariniho, který obdivoval dřívější mistrovská díla Reniho v kostelech poblíž jeho rodného města, už tolik nepůsobil pozdní Reniho styl, který stále více inklinoval k metafyzickým vizím naplněným nekrvavými scénami. Podle některých historiků se vztah vyostřil, když Reni kritizoval Cantariniho dílo před ostatními studenty, a jeho obraz strhl ze zdi.[2] Po rozchodu s uznávaným umělcem nedostával Cantarini žádné zakázky a byl nucen opustit Bolognu.[3]

Odpočinek na útěku do Egypta

V rodném Pesaru je Cantarini zaznamenán v roce 1639. Je možné, že měl nemanželské dítě s místní ženou.[2]

V roce 1640 nebo 1641 podnikl krátký výlet do Říma. Po Reniho smrti v roce 1642 se Cantarini do Bologny vrátil. Otevřel vlastní studio v Palazzo Zambeccari, kde učil místní umělce, jako jsou Lorenzo Pasinelli, Flaminio Torre, Giulio Cesare Milani, Giovanni Peruzzini, Giovanni Maria Luffoli a rytec Girolamo Rossi.[1][2][5] Malíř Giovanni Battista Venanzi byl také velmi pravděpodobně jeho žákem.[2]

V roce 1647 odcestoval Cantarini do Mantovy na pozvání Karla II. Gonzagy, vévody z Nevers. Vévoda si u něho objednal portrét. Dokončení díla se protahovalo a vévodovi došla trpělivost. Cantarini byl odvolán. Vážně onemocněl a přestěhoval se do Verony kde zemřel.[2] Někteří historici píší, že Cantarini svým chováním a hlavně kritikou vévodovy sbírky způsobil skandál a existuje podezření, že byl otráven rozzlobeným rivalem.[3]