Simarubovité

Simarubovité rostou v tropech, méně už v subtropech a mírném pásu na severní i jižní polokouli. Hlavní centra výskytu jsou v tropických oblastech Ameriky, Karibiku a západní Afriky. V České republice i v celé Evropě roste jediný nepůvodní druh pajasan žláznatý, který je světově nejrozšířenějším rodem této čeledě.

Rostliny z čeledi simarubovité jsou stromy nebo keře bez pryskyřičných kanálků, převážně stále zelené, dvoudomé nebo jednodomé, často mají velmi hořkou kůru, dřevo i semena. Listy s palisty i bez jsou převážně střídavé, zpeřené nebo výjimečně jednoduché.

Květy jsou jednopohlavné nebo oboupohlavné, pravidelné. Bývají heterochlamydní i haplochlamydní. Gyneceum bývá apokarpní nebo synkarpní rostlé z 1 až 5 plodolistů, každý s 1 až 2 vajíčky, semeník je svrchní. Kalich je trubkovitý, obvykle 5 pětilaločný. korunních plátků bývá 5, jsou většinou volné, někdy srostlé do trubky a někdy zcela chybí, tyčinek umístěných ve dvou kruzích je stejný nebo dvojnásobný počet, stejně jako čnělek. Květy jsou uspořádány do jsou úžlabních nebo terminálních květenství, která jsou hroznatá, latnatá nebo s  vidlanovými vrcholíky.

Plody jsou tobolky, bobule, peckovice nebo nažka.[1][2][3]

Dřevo z některých druhý rostlin z čeledě simarubovitých, např. Quassia a Picrasma je zdrojem hořčin, např. kvasinu, pikrasminu a neokvasinu. Jsou to triterpenové neglykosidické sloučeniny s částečným i insekticidním a amoebocidním účinkem. Číslo hořkosti těchto dřev se pohybuje od 40 000 do 50 000 (1 gram látky rozpuštěné ve 40 000 až 50 000 ml vody ještě vyvolá hořkou chuť).[4] Těchto hořčin se však smí používat jen k ochucování nápojů a pekařských výrobků.[5]

Odvar z kůry některých druhů rodů Picrasma, Quassia a Simaba se používá v tropické Americe jako lék proti malárii a semena rodu Brucea v jihovýchodní Asii k léčbě úplavice.[6]

• brucea (Brucea)
• hořčina (Picrasma)
• hořkoň (Quassia)
• kastela (Castela)
• leitnérie (Leitneria)
• pajasan (Ailanthus)
• simaruba (Simarouba)[7]

Vědecké náhledy na rody příslušející do čeledě simarubovité se vyvíjejí, bývá uváděno číslo 20 až 35 rodů. Zde je jedna z věrohodných možností:

• Ailanthus Desf., 1788
• Amaroria A. Gray, 1854
• Brucea J. F. Mill., 1779
• Castela Turpin, 1806
• Eurycoma Jack, 1822
• Gymnostemon Aubrév. et Pellegr., 1962
• Hannoa Planch., 1846
• Iridosma Aubrév. & Pellegr., 1962
• Laumoniera Noot., 1987
• Leitneria Chapm., 1860
• Nothospondias Engl., 1905
• Odyendea Pierre ex Engl., 1896
• Perriera Courchet, 1905
• Picrasma Blume, 1825
• Picrolemma Hook. f., 1862
• Pierreodendron Engl., 1907
• Quassia L., 1762
• Samadera Gaertn., 1791
• Simaba Aubl., 1775
• Simarouba Aubl., 1775
• Soulamea Lam., 1783 [8]