Vynohradiv

Sídlo je poprvé zmiňováno roku 1262 jako Zceuleus, což je latinizace původního maďarského názvu Szőllős, znamenajícího „vinařský, vinohradní“. Tento název byl ve zkomolené podobně Sevl(j)uš přejat i do jazyka zdejších Slovanů (tj. Rusínů). Po druhé světové válce byl název rusifikován na Vinogradov (zhruba překlad starého názvu, současně běžné ruské příjmení), ukrajinsky Vynohradiv.

Městská práva sídlo získalo od krále Karla Roberta ve 14. století, kdy se zároveň stalo střediskem Ugočské župy. Tento status mělo město až do rozpadu Rakouska-Uherska[1]. Středověkému městu dominoval hrad, zničený v roce 1556. Dlouhou dobu byl významným rodem, který ovládal většinu pozemků na území města, rod Pereniů. V první polovině 19. století zde Zsigmond Pereni nechal postavit také špitál.

Město mělo právo pořádat trhy s dobytkem několikrát do roka, trhy se zde konaly pravidelně ve čtvrtek. V letech 1889 až 1892 žil ve Vynohradivu Béla Bartók. V roce 1880 žilo ve Vynohradivu (tehdejší Velké Sevluši) okolo 4 400 obyvatel. V roce 1908 byl městu udělen jeho znak. Již na něm bylo odkazováno na tradiční vinařství.

V roce 1910 mělo město dle posledního rakousko-uherského sčítání lidu celkem 7811 obyvatel, z nichž 5 943 neboli 76 % bylo maďarské národnosti, 1266, resp. 16 % rusínské a 540, resp. 7 % německé národnosti. K řeckokatolické církvi se hlásilo 3311 lidí, tedy 42,5 % obyvatel města, dále, 2237 bylo 28,6 % Židů a 1124, resp. 14,4 % se hlásilo ke kalvinismu.

Poté (resp. rozhodnutím Trianonské smlouvy roku 1920) bylo až do roku 1938 součástí Československa, jako páté největší město Země podkarpatoruské. Dne 30. května 1920 do města vstoupila Československá armáda. O rok později byly uskutečněny malé výměny území v blízkosti Vynohradivu se sousedním Rumunskem.

Během dvaceti let se československá správa zasadila např. o reformu školství, kdy k několika především církevním školám přibyly také základní veřejné školy v podobě osmiletého vzdělání. Ty zde působily od 30. let 20. století. Na rozdíl od větších měst Podkarpatské Rusi zde nedošlo k většímu stavebnímu ruchu. Byly vydlážděny tři hlavní ulice ve středu města. Rozšířilo se nicméně pěstování tabáku, ve Vynohradivu potom vznikl závod na jeho zpracování.

V souladu s První vídeňskou arbitráží bylo spolu s jižní částí Podkarpatské Rusi obsazeno Maďarskem. Roku 1944 potom bylo následně obsazeno Rudou armádou a spolu s okolím připojeno k Ukrajinské SSR.

V lednu 1989 zde žilo 25 663 lidí, základem tehdejšího hospodářství města byl potravinářský, lehký a radioelektronický průmysl.

Ve městě žije významná maďarská menšina. V roce 2001 čítala 26 % veškerého obyvatelstva. Co do používaných jazyků dominovala ukrajinština s 83 %, dále byla zastoupena maďarština 13,5 % a ruština s 3,8 %.

Ve Vynohradivu sídlí regionální historické muzeum (ukrajinsky Виноградівський районний історичний музей).

• Ve Vynohradivu se nachází Palác Pereni, původně fortifikační stavba přestavěná v období baroka na reprezentativní sídlo. K ní přiléhá rozsáhlý zámecký park.
• hrad Kanko, zřícenina z 13. století.
• Synagoga, která byla dokončena roku 1900 v secesním stylu.
• Františkánský klášter při katolickém kostelu v centru města na třídě Míru.
• Kostel svaté Trojice Ukrajinské pravoslavné církve

Městem prochází páteřní železniční trať Baťovo – Korolevo, na kterou je napojena jedna z větví úzkokolejné (rozchod 750 mm) Boržavské hospodářské dráhy (ukrajinsky Боржавська вузькоколійна залізниця).

Městem západo-východním směrem prochází silnice z Berehova do Chustu a k maďarské státní hranici (hraniční přechod Vylok/Tiszabecs).

• Nyírbátor, Maďarsko
• Fehérgyarmat, Maďarsko
• Dynów, Polsko
• Vranov nad Topľou, Slovensko
• Celadas, Španělsko

• Alta Vášová (* 1939), slovenská spisovatelka a scenáristka
• József Graści, maďarský vojevůdce