Sergij Koroljov

Svěcení nového pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, na fotografii jsou kromě biskupa Sergije a jeho pomocníka Isaakije zachyceni také biskup Gorazd.

Když zjistil, že v Praze je pravoslavný chrám, přesídlil biskup Sergij do hlavního města. V chrámu svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí, jediném pravoslavném chrámu v Praze, nebyl žádný skutečný duchovní. Poté, co se o příjezdu biskupa Sergije do Prahy dověděl, jej metropolita západoevropských pravoslavných ruských církví Jevlogij, který rovněž působil v Praze, učinil svým vikářem a představeným chrámu sv. Mikuláše. Takto biskup Sergij prožil 24 let v Praze, pod stálým vedením metropolity Jevlogije a bez styku s Moskevským patriarchátem.

Biskup Sergij během svého pobytu v Praze bydlel v malém pokoji v domě u jisté paní Černohlávkové. Zde biskup přijímal časté a početné návštěvy. Dlouhou dobu byl biskup Sergij jediným duchovním v chrámu a sám vykonával všechny bohoslužby: pohřby, křtiny, svatby, světil nemocnice, dával rozhřešení nemocným. Okolo sebe neměl početné duchovenstvo, jen s pomocí několika mladých přisluhujících vykonával slavnostní archijerejské bohoslužby. A v roce 1929 mu byl poslán na pomoc jeromonach Isaakij, jenž se postupně stal jeho nejbližším spolupracovníkem a přítelem.

Pod vedení biskupa Sergije kromě pražské eparchie spadaly také pravoslavné komunity v Brně a Bratislavě, jež v té době neměly vlastní svatyně. Taktéž duchovně spravoval lázeňské chrámy v Karlových Varech (chrám svatých Petra a Pavla), Mariánských Lázních (chrám svatého Vladimíra) a Františkových Lázních (chrám svaté kněžny Olgy), kde se bohoslužby konaly pouze v letních měsících.

Velkou zásluhou měl biskup Sergij na výstavbě chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech v Praze v letech 1924–1925. Zásluhou vladyky se podařilo pro tento účel sehnat značné množství prostředků. Po jistou dobu byl tento maličký chrám určen výhradně k bohoslužbám pražskému biskupu Gorazdovi.

V roce 1939 bylo Československo obsazeno nacistickým Německem a byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Nová vláda zde pak tolerovala pouze jedinou pravoslavnou hierarchii, a to Německou eparchii Ruské pravoslavné církve v zahraničí v čele s metropolitou Serafimem. S požehnáním metropolity Jevlogije dne 3. listopadu 1939 biskup Sergij s metropolitou Serafimem uzavřeli dohodu, že si pražská obec zachová samosprávu, avšak formálně se podřídí německé eparchii. Také hlava české eparchie v jurisdikci Srbské pravoslavné církve, biskup Gorazd, souhlasil s podřízením metropolitovi Serafimovi, avšak již v roce 1942 zemřel mučednickou smrtí. Události z roku 1942 měly rovněž za následek faktickou likvidaci české pravoslavné církve.

Po skončení druhé světové války přešly všechny pravoslavné komunity na území Československa, spravované metropolitou Jevlogijem, tak i české eparchie Srbské pravoslavné církve, pod jurisdikci Ruské pravoslavné církve. Sjednocení s Moskevským patriarchátem biskupa Sergije s jemu svěřenými obcemi provedl 15. října 1945 biskup Fotij, který za tím účelem přicestoval do Prahy.[2]

Dne 2. dubna 1946 byl Sergij zbaven vedení ruské obce v Československu a byl prohlášen představeným pravoslavné obce v Praze. 17. dubna téhož roku byl v den 25. výročí své biskupské činnosti jmenován arcibiskupem a 7. června pak také arcibiskupem vídeňským, s místem výkonu funkce ve Vídni. V říjnu 1946 byl pak také potvrzen ve funkci exarchy Středoevropských pravoslavných církví Moskevského patriarchátu.