sKarta

• Platební – možnost platit v obchodech nebo pomocí ní vybírat peníze z bankomatu
• Identifikační – jako průkaz pro příjemce dávek (karta měla sloužit i jako identifikátor při styku s Úřadem práce), nebo jako průkaz pro osoby s postižením (měla být náhradou za klasické průkazy TP, ZTP a ZTP/P)
• Autentizační – možnost realizovat činnosti spojené s veřejnou správou prostřednictvím internetu
• Ochrana před bankrotem - účet, na který byly zasílány peněžní prostředky MPSV a/nebo Úřadu práce a ke kterému byla vydána sKarta byly jediným zdrojem příjmů, tj. na účet nemohl poslat peníze nikdo jiný než "stát" a zároveň na tento účet nebylo možné aplikovat exekuci. Finanční prostředky takto poskytnuté potřebným byly ochráněny a tímto byla příjemcům a také jejich rodinám zajištěna životní úroveň garantovaná státem.

Na přední straně karty:

• Jména a příjmení držitele
• Číslo karty
• Platnost karty
• U osob TP, ZTP a ZTP/P dále:
  • průkazová fotografie (23 mm x 17,8 mm)
  • druh a stupeň postižení
  • případně symbol osoby s hluchotou osoby nevidomé, nebo osoby hluchoslepé,

Na zadní straně:

• Logo a název „Úřad práce ČR“
• Číslo karty v Jednotném informačním systému práce a sociálních věcí
• Podpis držitele (případně zákonného zástupce)
• Ověřovací kód CVC
• Telefonní číslo na kontaktní centrum

V elektronické části:

• Platební aplikace podle mezinárodního standardu EMV

• Identifikační aplikace, která obsahuje
  • číslo karty v Jednotném informačním systému práce a sociálních věcí,
  • autentizační funkci a data, kterými jsou realizovány elektronické služby karty v informačních systémech veřejné správy
  • jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo držitele karty

Zavádění sKaret čelilo různé kritice, například ze strany veřejného ochránce práv, Národní rady osob se zdravotním postižením nebo organizace Kverulant.org[10]. Údajné problémy měly být:[11]

• Komplikovanější vybírání peněz – síť bankomatů a obchodů s platebním terminálem je řidší než síť České pošty, navíc pro starší občany nebo zdravotně postižené představuje cestování do města či ovládnutí nové techniky zvláštní překážku.
• Převedení nákladů systému ze státu na občana – výběr peněz je komplikován různými poplatky České spořitelně. Další nemalý poplatek 240 Kč je za ztrátu karty.
• Karta umožňuje bance a zprostředkovaně i ministerstvu práce a sociálních věcí zkoumat, jak je s penězi nakládáno. Přitom se často jedná o dávky, s kterými občan může jednat dle libosti, a tedy není důvod mu plošnou kontrolou zasahovat do soukromí.
• Na kartě je shromážděno neúměrné množství osobních údajů
• Podoba karty a jejího používání není dána zákonem, ale pouze prováděcími předpisy, případně dokonce směrnicemi banky, což je nevhodné vzhledem k tomu, že je na úrovni osobního dokladu
• Omezení zakoupitelného zboží nezabrání jeho přeprodání

Projekt je dále kritizován v souvislosti s tím, že je pro občany vlastně k ničemu a je výhodný pouze pro banku. V této souvislosti je zmiňováno, že hlavním strůjcem karty je Vladimír Šiška, který musel z ministerstva odejít kvůli podezření z korupce.[12]