Síň slávy Národního divadla

Jako první se v roce 2015 do čela nového panteonu postavila vynikající herečka, signatářka Charty 77 a spisovatelka Vlasta Chramostová. První ocenění zaváděné tradice předal ministr kultury Daniel Herman.[3] Vlasta Chramostová založila vlastní Bytové divadlo, v němž působila rovněž jako herečka. Později byla doyenkou činohry ND. „Byla osobností pevných morálních zásad a postojů," řekl o Chramostové Burian.[1] Členkou souboru činohry Národního divadla byla od roku 1990, kdy byla jmenována čestnou členkou a brzy se její členství změnilo v aktivní angažmá.[4] V roce 1989 obdržela v Kodani Cenu svobody Poula Lauritzena jako ocenění snahy v oboru lidských práv. V roce 1998 jí prezident Václav Havel udělil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.[4] Její jméno se stalo symbolem statečnosti a pevných morálních zásad a postojů.

Při vstupu Národního divadla do své 134. sezony byl na konci srpna v roce 2016 do Síně slávy ND slavnostně uveden Vlastimil Harapes – emeritní sólista a šéf Baletu Národního divadla. Na pražské taneční konzervatoři absolvoval v roce 1965 a hned o rok později se stal členem baletu Národního divadla. V roce 1971 se stal také jeho sólistou. Absolvoval stáž v Choreografickém učilišti v Petrohradě, v letech 1987–89 byl sólistou a šéfem baletu Laterny magiky. Od roku 1990 působil dvanáct let jako umělecký šéf baletu Národního divadla v Praze. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Hostoval na mnoha zahraničních scénách, například ve Skotsku, Římě, Frankfurtu, Tokiu, ve Francii, Belgii, Holandsku, Finsku, Rakousku, Španělsku, Švýcarsku, v Řecku, ale i například na Kubě či v Austrálii. Vlastimil Harapes je také úspěšným filmovým a divadelním hercem. V roce 1998 získal čestné členství a čestný řád Ruské akademie uměnovědné a hudební interpretace, v roce 2000 mu Evropská unie umění udělila Evropskou cenu Gustava Mahlera za baletní výkony. Vlastimil Harapes je rovněž od roku 2011 laureátem Ceny Thálie za celoživotní taneční mistrovství v oboru balet.[5][6]

Na konci srpna roku 2017 byla do Síně slávy Národního divadla uvedena světoznámá operní pěvkyně Gabriela Beňačková. Ocenění jí předal sám ředitel Národního divadla prof. Jan Burian. Gabriela Beňačková se narodila v Bratislavě, kde také studovala na konzervatoři a později na Vysoké škole múzických umění. Následně nastoupila do angažmá již jako sólistka opery Národního divadla, kde působila jedenáct let (1971–81).[7] Od roku 1971 jezdila po světe a hostovala na zahraničních scénách, jako například v Dublinu či v Reggio Emilia, Parmě a Boloni v Itálii, v Amsterdamu, Mnichově nebo Vídni. Plných 35 let zpívala na předních světových operních scénách v Miláně, Římě, Benátkách, Janově, Moskvě, Barceloně, Madridu, Granadě, Seville, v Paříži, Londýně, Ženevě, Curychu, Kolíně nad Rýnem, Bonnu, Hamburku, v Drážďanech, Stuttgartu, Berlíně, ale i v Japonsku, Buenos Aires či v Kanadě a USA (San Francisco, Los Angeles, New York).[7] Je držitelkou několika prestižních titulů a cen: Národní umělkyně (Československo, 1985), komorní pěvkyně (Rakousko, 1985 a Německo, 1987 ), Cena Artura Toscaniniho, Zlatá medaile Giuseppa Verdiho, Grammy Award (New York, 1995), Zlatá medaile a Janáčkova medaile za účinkování v opeře Káťa Kabanová. Patří mezi nejvýznamnější operní pěvkyně současnosti a mezi přední reprezentanty české hudby dvacátého století.[8]

U příležitosti zahájení 136. sezony se na konci srpna roku 2018 čtvrtou laureátkou ocenění Síně slávy Národního divadla stala herečka Iva Janžurová. Ocenění jí předal tehdejší ministr kultury Antonín Staněk.[9] Paní Janžurová po absolutoriu na DAMU v roce 1963 nastoupila do svého prvního angažmá v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a po roce přešla do Vinohradského divadla, kde setrvala třiadvacet let, během kterých herecký zrála. Od roku 1987 je členkou Činohry Národního divadla[10], na jehož scéně se však objevila již v roce 1960, kdy ještě jako studentka DAMU ztvárnila Panskou v Krejčově inscenaci Čechovova Racka[11]. V posledních letech se objevila ve výrazných rolích, kdy například ztvárnila britskou královnu Alžbětu II. v inscenaci Audience u královny v režii Alice Nellis, během níž dvě a půl hodiny nesejde z jeviště a zvládne deset převleků věkových proměn.[10]

V srpnu roku 2019 byla do Síně slávy Národního divadla uvedena emeritní primabalerína Aneta Voleská. Ta byla do souboru baletu Národního divadla přijata v roce 1962 po šestiletém školení v přípravce samotného Národního divadla. Mezníkem se pro ni stal rok 1966, kdy byla vyslána na stáž do Moskvy, neboť po návratu byla povýšena mezi sólisty. V Národním divadle působila do roku 1989. Pro svou výbornou klasickou techniku a kultivovanou formu tance byla obsazována do klasických i moderních dívčích rolí. Její tanec byl charakteristický lehkostí, křehkostí, něhou, vnitřní ušlechtilostí a oduševnělým hereckým projevem. Byla ale vynikající rovněž v rolích energických žen, kde ukázala svůj temperament a rychlost. V letech 1982 až 1990 působila jako baletní mistryně a pedagožka v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, v letech 1984 až 2013 jako pedagog v Pražském komorním baletu a Státní opeře. Až do roku 2015 vyučovala také na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy.[12][13]

Tenorista Miroslav Švejda byl do Síně slávy Národního divadla, jako již tradičně u příležitosti zahájení nové divadelní sezony, uveden v srpnu roku 2020.[14] Ve stálém angažmá v Opeře Národního divadla byl v letech 1969 až 2005 a současně dobu působil i jako sólista v Pražském filharmonickém sboru.[15][16] Operní pěvec Miroslav Švejda absolvoval soukromé pěvecké studium v Sienně. Na scéně Národního divadla nastudoval desítky rolí počínaje tvorbou barokní a klasickou, přes hudební díla 19. a 20. stolení až k produkci současné. Pro svůj moderní herecký projev často spolupracoval s televizí, rozhlasem a gramofonovými firmami. Umělecké zájezdy jej zavedly na scény řady významných hudebních center, a to například do Francie, Dánska, Finska, Itálie, Španělska, Rakouska, Německa, ale i USA, Kanady či Japonska.[16]

Vynikající herec, pan František Němec, byl do Síně slávy ND uveden v srpnu roku 2021 při zahájení 139. sezony Národního divadla. Stal se tak zatím sedmým nositelem ocenění.[15] František Němec získal po ukončení DAMU angažmá v Městských divadlech pražských. Poté se jako host v roli Fausta dostal do Národního divadla, a možná právě díky tomu jej později režisér Miroslav Macháček oslovil pro hlavní roli připravovaného Hamleta. V Národním divadle následně odehrál desítky rolí. Za roli dirigenta Furtwänglera v Harwoodově dramatu Na miskách vah dokonce získal v roce 1998 získal Cenu Thálie. Pan František Němec propůjčuje rolím noblesu, kultivovanost, inteligenci, až prvorepublikový šarm, empatii, ironický tón a především dokonalou techniku. Je schopen zahrát psychologicky náročné a komplikované postavy, ale má cit i pro břitký dialog a komedii.[15]