Rudolf Welsersheimb

Pocházel ze starého šlechtického rodu Welserů z Welsersheimbu hraběcí titul od roku 1719)[1]. Byl synem diplomata a c.k. komořího hraběte Gottfrieda z Welsersheimbu (1795–1867). Po studiích zahájil svou kariéru jako úředník u zemského soudu ve Štýrském Hradci (1865), po složení diplomatických zkoušek přešel pod ministerstvo zahraničí. Jako diplomat na nižších postech působil v Istanbulu, Berlíně a Římě, v letech 1882–1885 byl velvyslaneckým radou v Petrohradě, poté pracoval ve Vídni na ministerstvu zahraničí. V letech 1888–1889 byl krátce vyslancem v Brazílii, odkud odešel po revoluci a vyhlášení republiky. V letech 1894–1895 vyslancem v Rumunsku, mezitím na ministerstvu zahraničí dosáhl funkce prvního sekčního šéfa a v roce 1894 byl jmenován tajným radou. Pro konání mezinárodní konference v Haagu v roce 1899 mu byl propůjčen dočasný titul velvyslance, téhož roku obdržel velkokříž Leopoldova řádu. Poté nastoupil dlouhodobou dovolenou, ale na přání ministra zahraničí Gołuchowského v disponobilitě. V letech 1903–1911 byl rakousko-uherským velvyslancem ve Španělsko, v této funkci byl delegátem na mezinárodní konferenci v Algecirasu (1906), která projednávala zájmy evropských velmocí v Maroku. V lednu 1911 byl na vlastní žádost z Madridu odvolán a odešel do penze.

Byl dvakrát ženatý (Celestina Zois von Edelstein, 1848–1876; Hildegarda von Uechtritz, 1860–1939), ale zemřel bez potomstva.

Jeho bratranec Zeno Welsersheimb (1835–1921) sloužil v armádě, dosáhl hodnosti c.k. polního zbrojmistra a v rakouské vládě byl dlouholetým ministrem zeměbrany (1880–1905).