Rudolf Weigl

Narodil se v Přerově v německé rodině,[1] jeho otec však brzy zemřel a matka se poté provdala za gymnaziálního profesora Józefa Tojnara, působícího v haličském Jasłu a později ve Stryji, jenž Rudolfa vychoval v polské kultuře. Po gymnaziálních studiích nastoupil Rudolf Weigl na lvovskou univerzitu ke studiu přírodních věd. Promoval v roce 1907 a v roce 1913 se habilitoval v oboru zoologie, srovnávací anatomie a histologie. Jako soukromý docent se věnoval zkoumání buněčné stavby a otázkám transplantací.

Pomník Rudolfa Weigla na ul. Weigla 12 ve Vratislavi

Za první světové války byl povolán do sanitní služby rakousko-uherské armády a začal se věnovat výzkumu epidemických nemocí. Byl průkopníkem v laboratorním chovu vší, jež jsou přenašečem tyfu, a vyvinul postup získávání jejich protilátek. V této práci pokračoval i po skončení války ve vojenské laboratoři v Przemyślu, roku 1920 se pak vrátil na lvovskou univerzitu. V meziválečném období vybudoval při lvovské univerzitě výzkumné pracoviště a získal si mezinárodní věhlas. Za aplikaci jeho vakcín v belgických katolických misiích v Číně získal papežský řád sv. Řehoře.

V září 1939, při vypuknutí druhé světové války se nacházel na studijní cestě v Habeši, rozhodl se pro návrat do Sověty obsazeného Lvova, kde rozšířil produkci očkovacích látek. Po německém obsazení Lvova 30. června 1941 bylo 25 profesorů zdejší univerzity zastřeleno, mezi nimi i její rektor, matematik Kazimierz Bartel. Weigl navzdory ohrožení života ohlásil ochotu pokračovat ve své práci, při tom však odmítl podepsat Volkslistu. Pro svůj ústav, který byl považován za válečně důležitý, si vymohl pravomoc samostatného výběru pracovníků, jež mohl ochránit před transportem do Říše. V ústavu byli najati mnozí polští univerzitní profesoři, jako Stefan Banach, Bronisław Knaster a Władysław Orlicz, kteří byli chránění před represí, díky vydaným průkazům totožnosti. Tak zachránil mnoho životů, mezi nimi i Židů. Zaměstnanci ústavu dávali vlastní krev ke krmení vší, z nichž se získávaly protilátky.

Po válce pokračoval ve výzkumu v Krakově a v Poznani, komunistickým režimem byl obviňován z kolaborace. Ve třicátých letech a opět v roce 1948 byl navrhován na ocenění Nobelovou cenou, kterou však nezískal. V roce 1951 byl penzionován, zemřel o šest let později. Jeho význam byl oceněn teprve po roce 1989, v roce 2003 získal in memoriam ocenění jeruzalémského památníku Jad Vašem Spravedlivý mezi národy.