Rorschachův test

Ve své malbě se zajímal o náhodné skvrny a praskliny na zdech už Leonardo da Vinci, který se inspiroval Sandrem Botticellim.

Německý psycholog William Stern (autor prvních inteligenčních testů) používal při psychologické diagnostice fotografie mraků.

Rorschachův test obsahuje pouze deset karet. Nejedná se tedy o libovolné skvrny. Zpočátku Rorschach vytvořil mnoho inkoustových skvrn, které nechal otestovat na mnoha lidech, a z nich vybral pouhých deset takových, které v lidech vyvolávaly nejvíce reakcí a nejvíce podněcovaly jejich fantazii.

Test obsahuje pět karet černobílých, dvě černo-červené na bílém pozadí a tři barevné. Všechny skvrny jsou souměrné dle vertikální osy procházející středem karty.

Jednotlivé podnětové tabule by se správně neměly zveřejňovat a být volně šiřitelné – z etických důvodů.

Psycholog předloží pacientovi kartu s obrázkem, postupně jednu po druhé v daném pořadí. Pacient má udávat, co na obrázku vidí. Uvádění dalších informací o administraci testu by mohlo zkreslit výsledky a informace tak nejsou veřejnosti poskytovány.

Příklad:

Ke každé kartě je vytvořena tabulka možných odpovědí, která napomáhá psychologově diagnostice, aby byla metoda objektivní. Tyto návody vznikly během testování sady karet na velkém vzorku osob. Existuje však více diagnostických metod, které nejsou vytvořeny Rorschachem. Nejčastěji užívanou metodou je systém Johna E. Exnera.

Exnerův systém vytvořil kódování na bázi statistiky, kdy lze každou odpověď zařadit do některé kategorie. Výsledek lze tak matematicky zpracovat.

Odpůrci vidí Rorschachův test jako snahu o objektivní analýzu osobnosti z nesmyslných skvrn vyvolávajících subjektivní reakce. Je také otázkou, zdali odpověď odhalí pacientovo psychologické nitro a pochod myšlenek, protože většina z nás své myšlenky před jejich hlasitým vyřčením cenzuruje.

Exnerův systém kódování do kategorií může být silně zkreslen osobností psychologa, který se snaží pacientovy odpovědi zařadit do předurčených kategorií. Je tedy rozdílné, zdali skvrnu připomínající podprsenku psycholog zaznamená do kategorie „sexualita“ či „oblékání“.

Mnozí taktéž zpochybňují validitu testu (zdali opravdu měří to, co měřit má, tedy pacientovu osobnost).

Je také napadána reliabilita testu (jeho spolehlivost, zdali u stejných osob a v různém čase naměří to samé): je zde možné zkreslení závislé na situaci, ve které testování probíhá. Jaká je osobnost psychologa, zdali sedí blízko či daleko pacienta, zdali mu kartu natáčí.

Test by měl měřit osobnostní charakteristiky, mnozí psychologové ho však používají i k diagnostice duševních poruch. K tomu však není test přímo určen. Dříve byl používán i k odhalení homosexuality, tato domněnka však byla vyvrácena, Rorschachův test neměří sexuální orientaci.

Validita testu by mohla být znehodnocena rovněž i zveřejněním tabulí testu, což ovlivní reakci respondentů předem vystaveným Rorschachovým obrazům. Publikování Rorschachových obrazů nicméně vítají někteří kritici testu, kteří považují test za pseudovědu. Například Benjamin Radford, redaktor časopisu Skeptical Inquirer, uvedl, že Rorschach „zůstal v používání více z tradice, než dobrý důkaz“, a že doufá, že zveřejnění testu by konečně mohlo urychlit jeho zánik.[1]

Rorschachův test je stále jednou z nejpoužívanějších metod. Například v soudním lékařství je hned druhou nejpoužívanější metodou. Ročně je Rorschachovu testu podrobeno okolo šesti milionů osob na celém světě. Tento test je rozšířen ve všech světadílech. V roce 1998 proběhl výzkum mezi českými psychology, kde 94 ze 108 psychologů uvedlo, že tuto metodu používá, z čehož si ji 77 psychologů vysoce cení.^[zdroj?!] Metoda dlouhodobě patří k nejpoužívanějším v České republice, v průzkumu z roku 2009 byla na prvním místě (29 % všech psychologů), v průzkumu z roku 2002 na čtvrtém (45 %).[2]