Rebbachisauridae

Čeleď Rebbachisauridae je skupinou sauropodních dinosaurů, obvykle známých podle fragmentárních pozůstatků z pozdně jurského až pozdně křídového období Jižní Ameriky, Afriky, Evropy a Asie.[1]

Rebbachisauridae
Stratigrafický výskyt: Pozdní jura až pozdní křída (asi před 150 až 90 miliony let)
Zuby nigersaura, zástupce čeledi
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaplazi (Sauropsida)
Nadřáddinosauři (Dinosauria)
Řádplazopánví (Saurischia)
PodřádSauropodomorpha
NadčeleďDiplodocoidea
ČeleďRebbachisauridae
Bonaparte, 1997
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Popis

Tito sauropodní dinosauři patřili do nadčeledi Diplodocoidea a kladu Diplodocimorpha (významnou skupinou rebbachisauridů byl klad Khebbashia). Prvním popsaným rodem byl severoafrický Rebbachisaurus, kterého popsal v roce 1990 paleontolog Jack McIntosh jako zástupce podčeledi Dicraeosaurinae v rámci čeledi Diplodocidae. V dalších letech se však objevilo množství nových nálezů, které dokázaly, že šlo o poněkud odlišnou skupinu sauropodů než jsou diplodocidi. Proto argentinský paleontolog José F. Bonaparte v roce 1997 stanovil novou čeleď Rebbachisauridae. Nejranějším zástupcem této skupiny byl zřejmě Xenoposeidon proneneukos, žijící na území Velké Británie v období rané křídy (asi před 140 miliony let).[2][3]

Do této skupiny patří například gigantický severoamerický rod Maarapunisaurus[4] a také zatím jediný známý chorvatský dinosaurus Histriasaurus.[5]

Anatomie

Zástupci této čeledi se liší od ostatních diplodocidů nepřítomností vidlice u krčních neurálních trnů a specifickým tvarem zubů (resp. přítomností zubních „baterií“ u některých zástupců). Rebachisauridi žili zřejmě také nejdéle ze všech diplodocidů, téměř až do období svrchní křídy. V Argentině byly objeveny také série fosilních otisků stop těchto sauropodů. Patří do kategorie tzv. úzkorozchodných stop, což ukazuje, že trup těchto diplodokoidů byl užší než v případě masivních titanosaurů.[6]

Zástupci čeledi

Reference
  1. Paulo Victor Luiz Gomes da Costa Pereira; et al. (2020). The path of giants: a new occurrence of Rebbachisauridae (Dinosauria, Diplodocoidea) in The Açu Formation, NE Brazil, and its paleobiogeographic implications. Journal of South American Earth Sciences Article. 102515. doi: https://doi.org/10.1016/j.jsames.2020.102515
  2. Michael P. Taylor (2017). Xenoposeidon is the earliest known rebbachisaurid sauropod dinosaur. PeerJ Preprints 5:e3415v1. doi: https://doi.org/10.7287/peerj.preprints.3415v1
  3. https://svpow.com/2017/11/15/xenoposeidon-is-ten-years-old-today-and-its-the-oldest-rebbachisaur/
  4. SOCHA, Vladimír. Představuje se Maraapunisaurus. OSEL.cz [online]. 25. října 2018. Dostupné online. (česky)
  5. https://veda.instory.cz/1308-v-chorvatsku-byl-objeven-a-vedecky-popsan-jeden-druh-dinosaura.html
  6. Arturo Miguel Heredia; et al. (2018). A new narrow-gauge sauropod trackway from the Cenomanian Candeleros Formation, northern Patagonia, Argentina. Cretaceous Research. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2018.11.016
  7. Kenneth Carpenter (2018). Maraapunisaurus fragillimus, n.g. (formerly Amphicoelias fragillimus), a basal rebbachisaurid from the Morrison Formation (Upper Jurassic) of Colorado Archivováno 22. 10. 2018 na Wayback Machine. Geology of the Intermountain West 5: 227-244.

Literatura
  • Bonaparte, J. F. (1997). Rayososaurus grioensis Bonaparte 1995. Ameghiniana 34(1): 116.
  • McIntosh, J. S. (1990). „Sauropoda“ in The Dinosauria, Edited by David B. Weishampel, Peter Dodson, and Halszka Osmólska. University of California Press, pp. 345–401.
  • Upchurch, P., Barrett, P. M. and Dodson, P. (2004). „Sauropoda“. In The Dinosauria, 2nd edition. Weishampel, Dodson, and Osmólska (eds.). University of California Press, Berkeley. pp. 259–322.
  • Wilson, J. A. (2002). Sauropod dinosaur phylogeny: critique and cladistic analysis, Zoological Journal of the Linnean Society 136(2): 215–275.
  • Wilson, J. A. and Sereno, P. C. (2005). „Structure and Evolution of a Sauropod Tooth Battery“ in The Sauropods: Evolution and Paleobiology in Curry Rogers and Wilson, eds. (2005). The Sauropods: Evolution and Paleobiology, University of California Press, Berkeley, ISBN 0-520-24623-3
  • Femke M. Holwerda; et al. (2018). Could Late Cretaceous sauropod tooth morphotypes provide supporting evidence for faunal connections between North Africa and Southern Europe? PeerJ Preprints 6:e27286v1. doi: https://doi.org/10.7287/peerj.preprints.27286v1

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.