RWD-11

RWD-11 (původní verze)

Prototyp byl původně vedením polského ministerstva dopravy uvažován k výcviku pilotů na dvoumotorových letadlech. Konstrukce prototypu začala podle podmínek stanovených ministerstvem pro letoun PZL-27, ale vedení ministerstva od smlouvy na projekt od továrny DWL později odstoupilo. Přesto se vedení DWL rozhodlo v pracích pokračovat a letoun byl dokončen na konci roku 1935. Tento letoun byl přímým konkurentem stroje PZL-27, který překonal výkonem a letovými vlastnostmi. Byly postaveny dva draky, z nichž jeden byl určen pro statické testování. V únoru 1936[1] byl letoun zalétán továrním pilotem DWL Aleksandrem Okujekem. Jeho další osud však byl ovlivněn konfliktem mezi velením letectva usilujícím o znárodnění polských leteckých továren vyrábějících letadla pro armádu a vedením DWL. V důsledku toho armáda nejen nevyužila nabídku na nákup letadel, ale také kategoricky vyzvala polské aerolinie LOT, aby odstoupily od případného nákupu.

V období od září do prosince 1936 absolvoval zkoušky na Leteckém ústavu ITL a v roce 1937 osvědčení a (imatrikulaci SP-ASX).

Továrna DWL na projektu dále pracovala a celkem vznikly 4 verze tohoto modelu. Především se jednalo o změny v konstrukci zlepšující letové vlastnosti letadla. V roce 1937 byl nos trupu prodloužen a současně bylo odstraněno zasklení střechy kabiny posádky. Konečná podoba měla i dvojité ocasní plochy, čímž byla vylepšena stabilita a směrová kontrola.

Všechny tyto verze byly vybaveny motory Walter, které si v Polsku zvláště u společnosti DWL získaly značnou oblibu. Licenčně byly v Polsku vyráběny motory Junior 4 a Major 4 v továrnách Państwowe Zakłady Inżynierii v Ursusu a také ve WSK Rzeszów. Z letadel vyráběných továrnou DWL byly osazeny motorem Junior 4 turistický dvoumístný letoun RWD-5, cvičný letoun RWD-8 a sportovní letoun RWD-9. Motor Walter Bora byl instalován na sportovním letounu RWD-10, Major 4 poháněl sportovní a turistický letoun RWD-13 a konečně RWD-11 byl vybaven 2 motory Major 6.[3]

Letoun RWD-11 s dvěma motory Walter Major 6 (konečná verze z roku 1938)

Samonosný dolnoplošník měl smíšenou konstrukci s jednodílným dřevěným křídlem, které bylo pokryto překližkou k přednímu nosníku a spodní strana byla potažena plátnem. Čtyři sekce automatických slotů Handley-Page byly namontovány na náběžné hraně křídla (vně motorových gondol).

Trup RWD-11 měl svařovanou konstrukci z chrom-molybdenových trubek, která byla pokryta překližkou a plátnem. Dvě hlavní zatahovací podvozkové nohy umístěné v gondolách motorů byly zasouvatelné směrem dozadu a vybaveny byly olejo-pneumatickými tlumiči s pneumaticky brzděnými koly Dunlop. Nezatahovací zadní ostruhové kolečko bylo typu Dowty. Později bylo doplněno vybavení pro montáž zatahovacího podvozku zadního kola hydraulickým mechanizmem.[4]

Pilotní kabina byla umístěna v přední části trupu před křídlem a před motory, proto se kokpit vyznačoval velmi dobrým výhledem pro oba piloty, kteří seděli vedle sebe před pohodlným prostorem pro cestující. Stroj byl vybaven dvojím řízením a společnou přístrojovou deskou. Kabina pro pasažéry byla vybavena ve třech párech nastavitelnými sedadly a dále elektrickým osvětlením, řízeným větráním a regulovatelným ohřevem vzduchu z tepelných výměníků od výfukových plynů motoru. Stěny a strop kabiny, izolované proti vnějšímu hluku, včetně postranních otevíratelných oken byly z nehořlavého materiálu. Kabina měla nákladový prostor za sedadly a mohla být přeměněna na nákladní (až 600 kg nákladu), sanitní nebo poštovní verzi.

V křídle vedle motorů byly umístěny dvě palivové nádrže o objemu 140 l s olejovými nádržemi o objemu 20 l, které byly uloženy přímo v motorových gondolách. Letoun původně poháněly dva invertní řadové šestiválcové letecké motory Walter Major 6-I o nominálním výkonu 190 k (139,7 kW) při 2100 ot/min a vzletovém výkonu 205 k (150,8 kW) při 2350 ot/min. Byly uloženy v gondolách na motorovém loži z ocelových trubek pružně prostřednictvím gumových tlumičů.[4] Na konečné verzi z roku 1938 byly použity motory Walter Major 6-II o nominálním výkonu 200 k (147 kW) a vzletovém výkonu 220 k (162 kW).

V listopadu 1937 letadlo znovu podstoupilo testy ITL a bylo schváleno k použití. RWD-11 byl nabídnut polským aeroliniím LOT pro přepravu cestujících a pošty na místních trasách. Porovnání s PZL-27 se ukázalo, že vlastnosti RWD-11 jsou lepší. Vojenská varianta byla vyvinuta pro výcvik posádek před přechodem na dvoumotorové bombardéry PZL.37 Łoś nebo na těžké stíhačky PZL.38 Wilk. Sanitní verze byla také nabídnuta s kapacitou pro 4 pacienty na nosítkách. Poštovní, vojenská i sanitní verze však nepřekročily fázi návrhu. Rumunské vojenské letectvo mělo zájem o nákup letadel RWD-11, ale transakce neproběhla.

Prototyp RWD-11 byl používán pouze pro zkušební a výzkumné lety. RWD-11 nakonec zůstal firmě, posloužil i jako rekvizita ve filmu. Letadlo si "zahrálo" ve filmu „Dívka hledá lásku“ (Dziewczyna szuka miłości)[5] z roku 1938 režiséra Romualda Gantkowského, podle scénáře Wacława Sieroszewského, Ferdynanda Goetla, Antoniho Cwojdzińského a Tadeusze Królikiewicze. V roce 1938 došlo během jednoho z letů k poškození podvozku při přistání a letadlo se nestihlo před 1. zářím 1939 opravit. Kvůli nefunkčnosti podvozku byl letoun ponechán v továrně. Po vypuknutí druhé světové války byl letoun ukořistěn Německem, které ho používalo během války jako spojovací letoun.

• Polsko Polsko
  • Polské letectvo
• Německá říše Německá říše
  • Luftwaffe

Skica letounu RWD-11 (konečná verze)

Údaje pro konečnou verzi podle[2][6]