Númenor

První králem Númenoru se stal Elros, syn Eärendilův, který přijal jméno Tar-Minyatur („První král“). Za jeho vlády (mezi lety 32 a 442 Druhého věku) a vlády jeho potomků se lidé stali mocnou rasou. První lodě z Númenoru do Středozemě vypluly v roce 600 Druhého věku za panování Tar-Elendila. Nejstarší Tar-Elendilova dcera, Silmarien, měla za syna Valandila; z něj pocházeli Páni z Andúnië, rod, jehož potomkem byli také Amandil a Elendil.

Král Tar-Meneldur si jako první uvědomil, že se ve Středozemi znovu pohnul zlý duch. Šestý král, Tar-Aldarion se vydával často do Středozemě, rozešel se se svou manželkou Erendis a zanechal jediné dítě, dceru. Ta se stala první vládnoucí královnou a přijala jméno Tar-Ancalimë. V historii Númenoru pak existovaly ještě dvě další vládnoucí královny.

Tar-Minastir poslal na pomoc vojsko Gil-galadovi v první válce s temným pánem Sauronem. Za jeho syna Tar-Ciryatana se objevily první stíny na blaženosti Númenoru.

Valar na počátku Númenorejcům zakázali plavit se na západ z dohledu břehů Númenoru, aby lidé neupadli do pokušení hledat Blaženou říši a aby nezatoužili po nesmrtelnosti Valar a Eldar. Postupem času ale Númenorejci začali proti Zápovědi Valar reptat a marně hledali způsoby, jak získat věčný život, který jim byl podle jejich názoru odepřen. Neodvažovali se však proti Valinorským pánům vystoupit otevřeně, a tak se alespoň dychtivě oddáváli radovánkám života. Rostli v moci a nádheře, své lodě kormidlovali na východ a kolonizovali rozsáhlá území ve Středozemi, nejprve jako přátelé tamějších obyvatel, později jako vládci a tyrani. Brzy se Númenor stal mocnou námořní říší, s kterou se nikdo nemohl poměřovat. Jen někteří z Númenorejců, kteří se označovali jako „Věrní“, zůstali oddáni Valar a setrvávali v přátelství s elfy.

Král Tar-Atanamir Velký jako první začal vybírat poplatky od středozemských lidí a odmítl se vzdát žezla ve prospěch svého syna, dokud nezemřel. Byl také pyšný a žádostivý a otevřeně mluvil proti Valar a Eldar.

Po králi Tar-Calmacilovi přijímali panovníci jména v númenorském (neboli adûnajském) jazyce. Jméno 20. krále, Ar-Adûnakhôra, bylo navíc podle Věrných rouhavé, neboť znamenalo „Pán Západu“. Za tohoto panovníka bylo také zakázáno používání elfských jazyků.

24. král, Ar-Inziladûn litoval způsobů svých předchůdců, změnil si jméno na Tar-Palantír a toužil po obnově přátelství s Eldar. Po jeho smrti se však s jeho dcerou, jež se měla stát čtvrtou vládnoucí královnou, protiprávně oženil Ar-Pharazôn a uchvátil žezlo.

Roku 3255 druhého věku vyplul Ar-Pharazôn do Středozemě, aby se střetl se Sauronem. Sauron se, tváří v tvář moci Númenorejců, poddal, byl zajat a odvezen na Númenor. Brzy se však stal královým rádcem a sliboval Númenorejcům věčný život, pokud budou uctívat Melkora. Ar-Pharazôn proto vztyčil obrovský, Melkorovi zasvěcený chrám, v němž byly nabízeny lidské oběti.

Také strom Nimloth, o němž se říkalo, že je jeho osud spojen s osudem králů, byl sťat a spálen jako oběť Melkorovi. Isildur však, s nasazením života, zachránil jeden z plodů Nimlothu a Věrní tajně vypěstovali nový strom, který se později stal Bílým stromem Gondoru.

Když Ar-Pharazôn zestárnul, začal se obávat smrti a Sauron poznal, že přišla jeho chvíle. Nabádal krále, ať si napadne Valar a získá pro sebe věčný život. Ar-Pharazôn se nechal zlákat a postavil velkou námořní armádu, s kterou roku 3319 Druhého věku vyplul na západ. Vylodil se v Amanu a vojsko pochodovalo na město Valimar. Manwë, pán mezi Valar, volal k Ilúvatarovi, který proměnil tvář světa. Mezi Númenorem a Zeměmi neumírajících se otevřela propast, svět se otřásl a Númenor se potopil. Sauron přišel o své smrtelné tělo, a tak i o svou schopnost brát na sebe sličnou a okouzlující podobu. Aman i Tol Eressëa byly navždy odňaty ze světa, jenž změnil svůj tvar a stal se zakřiveným.

Amandil, vůdce Věrných, se vydal prosit Valar o milost, avšak jeho osud není znám. Amandilův syn Elendil, jeho synové a jejich následovníci nicméně unikli z bortícího se ostrova a hnáni prudkým západním větrem dopluli do Středozemě, kde založili království Gondor a Arnor.

Vyhnanci na mořských březích pak už nemluvili o Númenoru, nýbrž jej v quenijštině označovali jako Atalantë, „Padlá“ (podobnost se jménem Atlantida je zřejmá; Tolkien sám však prohlásil, že na tento název přišel šťastnou náhodu, odvozením od quenijského kořenu s významem „padlý“). Jiná označení pro padlý Númenor jsou Mar-nu-Falmar („Země pod vlnami“) a Akallabêth („Padlá“ v Adûnajštině).

Celý příběh o vzestupu a pádu Númenoru se vypráví v Akallabêth.

Uprostřed ostrova se tyčila vysoká hora známá jako Meneltarma (Nebeský pilíř), jejíž vrchol byl zasvěcen uctívání Eru Ilúvatara. Dolní svahy byl mírné a travnaté, směrem vzhůru se však zvedala stále strměji a pod temenem se nedala zlézt; nahoru však vedla spirálovitá silnice, která začínala na úpatí na jihu a končila pod okrajem temene na severu. Temeno samotné bylo již poněkud zploštělé, nikdy však na něm nebyla vybudována žádná stavba, ani na něj nebyl vynesen nástroj či zbraň. Nahoře na temeni směl mluvit pouze král, což činil třikrát do roka, při svátcích Erukyermë, Erulaitalë a Eruhantalë. Říkalo se, že za jasných dnů mohou ti, kteří mají dobrý zrak, spatřit v dálce elfský přístav Avallónë na ostrově Tol Eressëa. V něm byli usídleni Eldar, kteří přežili Válku o Klenoty v Beleriandu. Na jižním úpatí hory leželo údolí hrobek zvané Noirinan.

Kromě Meneltarmy nebyl Númenor příliš hornatý. Jen na severu Forostaru se zvedala skalnatá vysočina, v níž se nacházel Sorontil, sídlo mnoha orlů. Útesy se nacházely také na západě a na jihu Hyarnustaru. Andustar byl na severu skalnatý a také na severu Orrostaru se zvedala vysočina.

Na Númenoru byly pouze dvě řeky: Siril (hlavní řeka v zemi), jehož tok začínal na Meneltarmě a končil v malé deltě poblíž vesnice Nindamos, a Nunduinë, která se vlévala do moře v zátoce Eldanna, poblíž přístavu Eldalondë. Nunduinë cestou tvořila malé jezero Nísinen obklopené sladce vonícími keři a květinami. Kromě Sirilu a Nunduinë se na Númenoru nacházely pouze krátké bystřiny kvapící k moři.

Vnitrozemí bylo z největší části pasteveckým krajem, na jihozápadě plným travnatých kopečků. Východní část Mittalmaru byla od zbytku oddělena a nazývala se Arandor, Králova země. Vždy byla nejlidnatější částí Númenoru a obsahovala města Rómenna a Armenelos. Zde se také nacházela Meneltarma.

Nejméně úrodný byl Forostar, Severní země, jenž byl kamenitý; z moře tam čněly mohutné útesy. Také Andustar, Západní země, byl na severní části skalnatý a pokrytý vysokými jedlovými lesy. V těchto místech ležela také zátoka Andúnië (Západ slunce) se stejnojmenným přístavem. Jižní část Andustaru byla naopak velmi úrodná, s četnými lesy. Mezi výběžky Andustarem a Hyarnustarem (Jihozápadní zemí) se v zálivu Eldanna nacházel Zelený Eldalondë, nejkrásnější z númenorských přístavů. Byl tak pojmenován, neboť byl obrácen k Tol Eressëi a v prvních dnech tam nejčastěji připlouvaly rychlé lodě Eldar. V této oblasti rostly stálezelené a vonné stromy přivezené ze Západu a skýtaly Númenorejcům velké potěšení. Hyarnustar byl ve své západní části hornatý, takže se na západě a jihu nacházely velké útesy. Východní část však byla teplá a úrodná, plná vinic. Orrostar měl chladnější podnebí, ale před studenými větry ze severozápadu jej chránila vysočina zvedající se na konci výběžku. Ve vnitrozemí Orrostaru se pěstovalo hodně obilí.

Na Númenoru bylo také možné nalézt mnoho druhů flóry, která se nevyskytovala nikde jinde ve Středozemi. To bylo zapříčiněno zejména tím, že velkou část z nich byla darovali Númenorejcům připlouvající Eldar. Nejdůležitější z těchto darů byl Bílý strom, který rostl v králově paláci v Amenelosu. Později se stal symbolem lidské rasy, v Númenoru, v Arnoru i v Gondoru. Jiné stálezelené stromy a vonící stromy rozkvétaly zejména v okolí Eldalondë, v oblasti zvané Nísimaldar, Vonné stromoví. Byly často připomínány v pověstech a písních, neboť se zřídka vyskytovaly na východ od Númenoru. Nejproslulejšími jsou:

• oiolairë
• lairelossë
• nessamelda
• vardarianna
• taniquelassë
• yavannamírë

Všechny tyto stromy rozkvétaly také v jiných částech Númenoru, i když ne tak hojně. Existoval však strom, jenž rostl jen v oblasti Nísimaldar: mohutný malilornë, který zde po pěti staletích dosahoval skoro takového vzrůstu jako na samotné Eressëi. Měl stříbřitou a hladkou kůru, listy se podobaly bukovým, ale byly větší, na rubu stříbřité a na líci bledězelené. Listy opadávaly v létě, kdy strom zlatě rozkvétal, takže háj malilornů míval zlatavý koberec a zlatou střechu. Tar-Aldarion věnoval několik jejich plodů lindonskému králi Gil-galadovi, který je předal své příbuzné Galadriel. V Galadrielině zemi Lothlórien se pak malilorny uchytily a vzkvétaly, i když ne v takové výšce a objemu jako na Númenoru.

Na Hyarrostaru rostla hojnost stromů všeho druhu a mezi nimi laurinquë, který se lidem líbil pro své dlouhé hrozny žlutých kvítků. Někteří, kdo slyšeli o valinorském Laurelinu, Zlatém stromu, věřili, že pochází od něj, avšak nebylo tomu tak. V Hyarrostaru se od dob Tar-Aldariona rovněž nacházely plantáže na dřevo pro stavbu lodí.

Ze zvířat byli na Númenoru nejpočetnější mořští ptáci, kteří žili na Númenoru v nespočetných spoustách. Pokaždé, když se nějaká loď blížila k ostrovu, ptáci ji radostně vítali ve velkých hejnech, jelikož nikdy nebyli zabíjeni a rušeni. Někdy doprovázeli mořeplavce i na jejich cestách směrem k Středozemi.

Ptáci žili také ve vnitrozemí: od drobných šarlatových kirinki, kteří pípali na hranici slyšitelnosti, až po mocné orly. Ti byli považováni za posvátné ptáky Manwëho a byli chováni v úctě, dokud nenastaly dny zla. Dva tisíce let, od Tar-Minyatura až po Tar-Ancalimona, žil jeden pár orlů na vrcholku věže královského paláce.

Númenorejci velmi milovali koně a libovali si, když se na nich mohli přemisťovat z místa na místo. Všechen lid koně miloval, dopřával jim dobré ustájení a zacházel s nimi uctivě. Koně byli vycvičeni, aby mohli být v případě potřeby přivoláni na velkou vzdálenost; říká se, že pokud mezi člověkem a koněm existoval opravdu láskyplné vztah, mohli být přivoláni dokonce pouhou myšlenkou.

Z tohoto důvodu byly cesty na Númenoru většinou nedlážděné, vybudované hlavně pro usnadnění jízdy na koni. Vozy a kočáry se v prvních letech používaly pouze zřídka a těžké náklady se přepravovaly pomocí lodí. Hlavní silnice vedla z největšího přístavu Rómenny do královského Armenelosu, odtamtud do Noirinanu a k Meneltarmě. Později byla prodloužena do Ondosta ve Forostaru a až přístavu do Andúnië. Používala se zejména pro dopravu stavebních materiálů, tedy kamene z Forostaru a dříví z Andustaru.

Edain si na Númenor přivezli znalost mnoha tradičních řemesel, jež provozovali jejich otcové a předchůdci, a také se poučili z učenosti Eldar. Ze Středozemě si s sebou nemohli vzít příliš věcí; většinou to byly poklady, které se na ostrově rychle staly vzácnými, neboť kvůli nepřítomnosti zlata, stříbra a drahých kamenů nebylo možné vyrábět nové. Milovali je pro jejich krásu a v pozdějších letech, kdy na Númenorejce padl Stín, jednali kvůli drahým kovům pyšně a zištně s lidmi ze Středozemě.

I obyčejné kovy byly na Númenoru vzácnými, dokud nevzrostla obratnost Númenorejců v jejich dolování, tavbě a kovářství. Rozšířily se zejména věci ze železa a z mědi, většinou mírumilovné náčiní a nářadí.

Zbraně se příliš nevyráběly, a pokud ano, pak k ceremoniálním účelům. Král a náčelníci vlastnili meče zděděné po otcích; králův meč se nazýval Aranrúth. Pro králova dědice se někdy vyráběl nový meč, předávaný v den, kdy mu byl udělen titul.

Sekery, oštěpy a luky se v té době používaly zejména pro sportovní účely. Zejména střelba z luku pěšky i na koni patřila mezi oblíbené kratochvíle. V pozdějších letech, kdy Númenorejci válčili ve Středozemi, výroba zbraní stoupla. Největší respekt vzbuzovaly právě jejich luky a šípy s ocelovými hroty.

Silní númenorští muži si ze všeho nejvíc oblíbili moře: plavali v něm, potápěli se, veslovali či plachtili. Nejotužilejšími z nich byli rybáři, kteří žili mezi bažinami a jezery u ústí Sirilu. Ryby byly pro Númenorejce vždy hlavním zdrojem potravy a všechna velká města vznikala na pobřeží.

Z rybářů většinou pocházeli mořeplavci, kteří postupem let nabývali na vážnosti. Trvalo dlouho, než se Númenorejci odvážili sami na otevřené moře. Avšak jejich stavitelé lodí, vyučení u Eldar, stále zdokonalovali svá plavidla a pluli s nimi dál a dál do hlubokých vod. Šest set let od počátku Druhého věku dokázal Vëantur, kapitán královských lodí za vlády Tar-Elendila, doplout až do Středozemě. Svou loď Entulessë (Návrat) dopravil do Mithlondu a zpátky. Od té doby se stala mořeplavba hlavním podnikáním dobrodružných númenorských mužů. Aldarion, jenž se oženil s Vëanturovou dcerou, pak vytvořil Cech podnikavých, v němž se angažovali všichni zkušení námořníci.

• TOLKIEN, John Ronald Reuel. Nedokončené příběhy Númenoru a Středozemě. Překlad Stanislava Pošustová-Menšíková. 2., revidované vyd. Praha: Argo, 2009. 453 s. ISBN 978-80-257-0193-5.
• TOLKIEN, John Ronald Reuel. Pán Prstenů III.: Návrat krále. Překlad Stanislava Pošustová-Menšíková. 4., revidované vyd. Praha: Argo, 2007. 476 s. ISBN 978-80-7203-728-5.
• TOLKIEN, John Ronald Reuel. Silmarillion: mýty a legendy Středozemě. Překlad Stanislava Pošustová-Menšíková. 2., revidované vyd. Praha: Argo, 2009. 453 s. ISBN 978-80-257-0042-6.
• J. R. R. Tolkien: The History of Middle Earth, volume 4, The Shaping of Middle-Earth. HarperCollins Publishers, London 2002. ISBN 0-261-10218-4
• J. R. R. Tolkien: The History of Middle Earth, volume 5, The Lost Road and Other Writings. HarperCollins Publishers, London 2002. ISBN 0-261-10225-7
• J. R. R. Tolkien: The History of Middle Earth, volume 6, The Return of the Shadow. HarperCollins Publishers, London 2002. ISBN 0-261-10224-9
• J. R. R. Tolkien: The History of Middle Earth, volume 7, The Treason of Isengard. HarperCollins Publishers, London 2002. ISBN 0-261-10220-6
• J. R. R. Tolkien: The History of Middle Earth, volume 8, The War of the Ring. HarperCollins Publishers, London 2002. ISBN 0-261-10223-0
• J. R. R. Tolkien: The History of Middle Earth, volume 9, Sauron Defeated. HarperCollins Publishers, London 2002. ISBN 0-261-10305-9
• J. R. R. Tolkien: The History of Middle Earth, volume 10, Morgoth’s Ring. HarperCollins Publishers, London 2002. ISBN 0-261-10300-8
• J. R. R. Tolkien: The History of Middle Earth, volume 11, The War of the Jewels. HarperCollins Publishers, London 2002. ISBN 0-261-10324-5
• J. R. R. Tolkien: The History of Middle Earth, volume 12, The Peoples of Middle-Earth. HarperCollins Publishers, London 2002. ISBN 0-261-10348-2
• David Gray: Průvodce světem J.R.R. Tolkiena. Praha - Litomyšl 2003.
• Karen Wynn Fonstad: Atlas Středozemě. Přeložila Stanislava Pošustová. Mladá Fronta, Praha 1998. ISBN 80-204-0716-2

• Seznam králů Númenoru
• Silmarillion
• Mytologie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Númenor na Wikimedia Commons