Hrušeň obecná

Ve starověkých písemných záznamech Řeků a Římanů jsou četné odkazy na hrušky, ale důraz je kladen na skutečnost, že hrušky byly velmi nekvalitní a mohou být použity pouze na výrobu nápoje. V anglických a amerických zahradnických publikacích v druhé polovině 18. století a začátku 19. století, je velký prostor věnován hruškám, ale vzhledem ke skutečnosti, že spála růžovitých v té době ničí hrušně, jejich význam v ovocnářském průmyslu je omezený. V té době bylo popsáno velké množství odrůd hrušek, některé práce popisují více než sedm set či dokonce více než tisíc odrůd. Mnoho z nich vyhynulo a mnoho dalších, se později pěstovalo v tak malém rozsahu, že jejich použití už ve 20. století bylo prakticky zanedbatelné.[2]

Hruška se pěstuje především pro účely vaření a pro výrobu kvašeného nápoje známého jako perry. Asi v polovině 19. století vzbudilo značný zájem o hrušky zavedení některých vylepšených odrůd. Nicméně, od té doby až do současnosti, spála růžovitých více či méně poškozuje výsadby a to, spolu s různými jinými omezeními, odrazuje mnoho osob od záměru pokusit se zabývat pěstováním hrušek ve velkém.[2]

Hrušeň obecná je stromem mírného pásu. Nejvhodnější jsou oblasti s nadmořskou výškou 200–300 m n. m., průměrnou roční teplotou 8–9 °C a průměrnými srážkami 500–600 mm. V menší míře je možné hrušně pěstovat i do 500 m n. m. s průměrnou teplotou 6,5 °C a srážkami do 700 mm.[3]

Druh půdy vhodný pro hrušně do značné míry závisí na regionu a na odrůdě, která má být pěstována. Ve státě New York se hrušním daří nejlépe na hlinitých půdách a v Pensylvánii plodí velmi dobře zejména na aluviálních půdách. V Marylandu, kde se pěstuje velké množství hrušní odrůdy ´Kieffer´, se hrušním dobře daří na písčitých půdách a v některých případech na jílovitých půdách. Pěstitelé ve většině jižních států dávají přednost poněkud chudým půdám. Hrušně na chudých jílovitých půdách nemají takové přírůstky jako na živných půdách, a tím mají být méně náchylné spálu. V Indianě, se hrušním daří nejlépe na hlinitých půdách a trpí méně spálou, pokud je půda chudá. Pěstitelé v Michiganu dávají rovněž přednost hliněným půdám. V Illinois se ale hrušním daří zdá se nejlépe na bohaté černozemi, ale na takových půdách, že je pravděpodobné, že budou napadeny spálou. V Oregonu se hrušně úspěšně pěstují na různých půdách. V lokalitách, kde deště jsou v létě jen mírné a kde voda není k dispozici pro zavlažování, by však nebylo moudré založit ovocný sad na půdách, které se nedrží dobře vlhkost. [2]

Hrušně často dobře rostou na půdách, kde podloží je tuhý jíl nebo skála, za předpokladu, že podloží je překryto nejméně metrem vhodné půdy. V případě, že vrstva půdy je příliš tenká, podloží tohoto charakteru je pro hrušně nevhodné.[2]

Ušlechtilé odrůdy hrušně jsou šířeny roubováním nebo očkováním na podnože. Před začátkem 20. století byly prakticky všechny sazenice hrušní použité v USA byly pěstovány ve Francii. V mnoha případech byly shromážděny semena v této zemi a poslán do Francie k výrobě sazenic, které byly následně importovány do Ameriky. Jedním z důvodů bylo to, že američtí školkaři měli velké potíže s chorobami listů a dalšími nemocemi, které napadaly sazenice. Dalším důvodem bylo to, že sazenice byly vyráběny ve Francii levněji než v Americe. [2]

Pro odběr materiálu k rozmnožování jsou vybrány zdravé stromy. Semena jsou stratifikována na podzim a vysévají se na jaře, když se země dostatečně ohřeje na výsadbu semena. Je důležité, aby byla půda vlhká, jinak semena nebudou klíčit. Semenáče tvoří dlouhý hlavní kořen s nemnoha postranními kořeny. Z tohoto důvodu jsou obvykle vyorány na podzim a kořeny zakráceny. Poté jsou stromy opětovně vysazovány. Na jaře se stromy se přesazují na nové stanoviště. Do následujícího srpna mohou být naočkovány. V jižních státech USA lze očkování provést v průběhu července. Očkování se provádí v mnohem větší míře než roubování. Očkování nebo roubování může být provedeno stejným způsobem jako u jabloní.[2]

Ve velkovýsadbách se obvykle jako podnož využívá semenáč, při zahradní výsadbě je preferována kdouloň. Ta však nemá optimální afinitu k některým odrůdám, což se řeší pomocí mezištěpování.

Podnož je třeba volit i s ohledem na hladinu podzemní vody a obsah vápna v půdě. Generativní podnož koření velice hluboko, takže v místech s vyšší hladinou podzemní vody je vhodnější využít mělčeji kořenící kdouloň. Naproti tomu kdouloň nesnáší vysoký obsah vápna v půdě.

Květ hrušně obecné

Pro účinné opylení je vyžadovaný pyl odlišné odrůdy.

• dobré opylovače: Magdalenka, Clappova, Děkanka, Hardyho, Konference, Hardenpontova, Madame Verté, Sixova, Boscova lahvice a jiné
• špatné opylovače: Dielova, Pastornice, President Maas, Pittmastonská, Dvorní, Alimanská a další
• vzájemně sterilní: Avranšská × Williamsova, Avranšská × Esperenova

U hrušní je možné pozorovat jev zvaný partenokarpie, díky němuž je hrušeň schopna tvořit plody (bez jader) i bez opylení. Pozitivní přínos spočívá v existenci alespoň menšího množství plodů i v letech, kdy dojde k namrznutí blizen.

Pro okrasné účely je používána například Pyrus communis varieta 'cordata' a varieta 'pyraster'.[4]

Ovocné odrůdy

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam odrůd hrušek.

• rané: Červencová
• letní: Williamsova čáslavka, Clappova, Trévouzská, Solanka, Špinka (doporučena pro drsnější polohy)
• podzimní: Boscova lahvice, Konferences, Charneuská
• zimní: Madame Verté, Pařížanka, Drouardova, Lucasova, Thirriotova, Koporečka, Nelisova zimní (doporučena pro drsnější polohy), Angoulemská (oblíbena pro velké plody), Williamsova červená, Grosdemange a Jeanne d'Arc

Osm druhů plodů hrušně obecné

Pokud jsou hrušky vysazeny na velmi těžkých půdách je mulčování často velmi výhodné. Například, na pobřeží Tichého oceánu, kde jsou hrušky často pěstované v těžkých půdách, je v mnoha případech mulčování velmi efektivní a ekonomický způsob hospodaření s půdou. Nicméně, před použitím mulčování by pěstitel by měl vyzkoušet výsledek na malé části svého sadu, aby se přesvědčil, zda je systém vyhovující. [2]

Mezi principy, které jsou základem prořezáván hrušní nejsou podstatně odlišné od těch, které jsou základem pro řez jabloní. V případě vztahu vývoje pupenů na plodnost je téměř totožný s principem pěstování silného, robustního stromu v prvních pár letech. Panuje obecně víra, že hrušně nevyžadují tolik prořezávání jako jabloně, mnoho osob je přesvědčeno, že hrušně by neměly být řezány vůbec. Je rovněž pravda, že pro vybarvení není tak důležité u hrušní na rozdíl od některých odrůd jabloní, aby byla prořezávána hrušeň pro přijímání slunečního světla.[2]

Bez ohledu na tyto skutečnosti by nemělo být řečeno je méně důležité prořezávat hrušeň, než řezat jabloně. Stromy odrůd, jako je Anjou vyžadují poměrně silný řez, a to zejména v prvních letech po zahájení plodnosti. Stromy odrůd, jako Winter Nelis a Boscova lahvice je obtížné prořezávat během jejich počátečního růstu, protože rostou velmi křivé a nepravidelně.[2]

Malá pozornost byla věnována ovocnáři hnojení hruška sadů, protože hruška, zpravidla je příliš rychle roste i bez hnojiv. Ve výjimečných případech se může stát, že v důsledku nějaké neobvyklého stavu půdy, stromy nemají uspokojivý růst nebo neprodukují dobré plody. V takových případech může být zapotřebí hnojiva k odstranění poruchy. Nicméně, před použitím buď stájových hnojiv nebo průmyslových hnojiv v hrušňovém sadu by měl být proveden test, který zjistí hodnoty živin v půdě. Doba a způsob použití hnojiv u hrušní jsou stejné jako v případě jabloní.[2]

Je chybou dovolit hrušni nadúrodu, protože plody budou malé a stromy budou pravděpodobně rozvíjet tendenci k střídavé plodnosti. Všechny deformované menší a hmyzem poškozené plody, stejně jako jinak dokonalé plody, které jsou blízko sobě na větvích, by měly být odstraněny. Probírka se obvykle provádí v červnu nebo do začátku července. Pokud je provedena probírka hrušní, zbývající ovoce vyroste mnohem větší, než by bylo jinak, a v době sklizně pěstitelé zjistí, že bude na stromech více ovoce první jakosti, než kdyby nebyla provedena probírka. Kromě toho budou stromy ušetřeny nadměrné zátěže a budou s větší pravděpodobností nést úrodu v příštím roce.[2]

Detail kůry staré hrušně

Pokud zanedbané hrušně nejsou příliš staré a ještě mají zdravé kmeny, mohou často být uvedeny do stavu ziskových výsadeb. V případě, že sad nebyl orán po dobu několika let je pochybné, zda by bylo vhodné, aby byla provedena kultivace půdy, protože by kořeny stromů pravděpodobně byly vážně zraněny. Obecně lze říci, že v případě ovocného sadu, kde je obtížné získat dostatečnou vlhkost, je třeba sad zorat, ale jinak by měla být použita mulčovací kultura.

Vrcholy zanedbaných stromů by neměly být prořezány příliš silně, protože to by mělo za následek silný růst letorostů, které by byly nepříznivé pro produkci ovoce. Nejlepší plán je vyřezat všechno slabé a nemocné dřevo a podpořit růst terminálu mírným letním řezem. Pokud jsou stromy příliš vysoké, větve by měly být seřezány. V případě, že stromy jsou nežádoucích druhů, mohou být přeroubovány na vhodné odrůdy.[2]

Dříve se věřilo, že na hrušeň může člověk převést svoji nemoc. V současnosti není oficiálně považovaná za léčivou rostlinu, ale vařené hrušky jsou vhodným pokrmem při srdečních a oběhových chorobách, vysokém tlaku, nemocích močového měchýře a pro posílení žaludku.[5]

Struktura dřeva

Dřevo hrušně se vyznačuje tzv. roztroušeně pórovitou stavbou, jeho hustota se pohybuje mezi 600–740 kg/m³, celkově je tvrdé (v rámci ovocných stromů patří hrušňové dřevo k nejtvrdším) a houževnaté, pevné, nebortí se, hodí se k soustružení, dřevořezbám, na výrobu hudebních nástrojů, používalo se k výrobě dřevěných závitů (svěráky, lisy), geometrických pomůcek a v xylografii. Hrušeň je možné použít i k uzení, ale vzhledem ke kvalitě dřeva a široké využitelnosti je jeho pálení neekonomické.

Hrušeň se oproti ostatním ovocným stromům dožívá vyššího věku, zhruba až 200 let. Z toho důvodu je oproti ostatním výrazněji zastoupena mezi památnými stromy. Mezi nejznámější patří:

• Hrušeň na Helfštýně
• Lidická hrušeň
• Žižkova hrušeň (Otěvěk)
• Žižkova hrušeň (Rabí)
• Pastýřova hruška