Psi v literatuře

Nejstarší zvěrolékařská písemná památka je Kahunský rukopis, staroegyptský, hieroglyfy psaný text z 19. století př. n. l. Pojednává o nemocích psů, býků, ryb a ptáků i o způsobech léčby těchto nemocí (vykuřování, tření léčivými bylinami, pouštění žilou apod.) V té době byly známy také skutečné veterinární zákroky, jako je kastrace ke zvýšení užitkovosti (výkrm) a porodnické znalosti, jako je použití porodních provázků při porodu telete.

Příčinami nemocí psů se zabýval i Hippokratés. Ten dokázal poznatky z pitvy zvířat později přenést i do anatomie člověka. Je také autorem prvního vědeckého zvěrolékařského díla Historia animalium, kde popisuje všechny tehdy známé nemoci zvířat (vzteklina, tetanus, koliky apod.) a metody provádění kastrace.

Dalším starověkým autorem byl římský statkář Lucius Moderatus Columella. Ten popisoval například kupírování ocasu, podle jeho teorie se tedy měl ve čtyřicátém dni života štěněti useknout kus ocasu, který už znovu nenaroste a pes již nebude vnímavý ke vzteklině.

Říman Gratius též psal ve svém díle Cynegetica o psech, avšak z jiného úhlu pohledu. Jeho kniha nepojednávala o péči a výcviku psa, ale o tom, jak se psi podobají svým majitelům a jsou typičtí i pro místo, odkud pocházejí. Jako příklad uvádí bojovné a zuřivé tatarské psy, psy umbrijské, kteří utíkají před nepřáteli nebo arkadské psy, kteří jsou učenliví a chápaví.

Z tohoto výčtu autorů prvních děl o psech a péči o ně lze vyčíst, že plemenitbou a chovem psů se první zabývali především Řekové a Římané. V době antiky bylo mít psa moderní podobně jako vlastnit otroka. Dávala se přednost především molossoidním psům, kteří sloužili především jako hlídači majetku.

V eposu Odyssea Homér popisuje psí charakter; Argose,[2][3] věrného psa, který na svého pána čekal dvacet let a po jeho příjezdu byl první, kdo ho ihned poznal a přivítal.

Po rozpadu Římské říše již není možné najít mnoho záznamů o psech, informace o nich a jejich ochraně se nám dostávají pouze v podobě zákonů o pytlačení apod. Po roce 1300 napsal král Kastilie Alfonso XI. knihu Libro de la Monteria. Následně své dílo publikoval i Vilém II; Le Art De Venerie. Obě knihy pojednávají o sportovním lovu, kde, mimo jiné, nechybí ani četné zmínky o honech se psy. Později dal knize o lovu vzniknout i Edward, vévoda z Yorku, který svoji knihu napsal v 15. století a pojmenoval ji The Master of Game. Až koncem 16. století vznikla kniha, která se opravdu věnovala pouze psům. Jejím autorem byl i zakladatel College Cambridge John Casius a ve svém díle De Canibus Brittanicis se jako vůbec první pokouší o klasifikaci psů. Jednalo se však o výjimku; většina středověké literatury, která pojednávala i o psech, se věnovala primárně honům.

Několik psů ve svých dílech popisoval i Shakespeare, například ve hře Antonius a Kleopatra popisuje španěly. Též ve Veselých paničkách windsorských se objevují angličtí chrti. Jeho nejcitlivější popis psa je možné najít ve hře Dva šlechtici z Verony, kde Launce láskyplně hovoří o oddanosti svého psa Craba.[4]