Předseda vlády České republiky

Podle Ústavy České republiky předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze a vystupuje jejím jménem. Vykonává rovněž další činnosti, které mu svěří ústava nebo jiné zákony. Spolupodepisuje zákony, zákonná opatření Senátu a nařízení vlády. Na jeho návrh prezident republiky jmenuje a odvolává další členy vlády. Jeho prostřednictvím také podávají další členové vlády demisi do rukou prezidenta.

Kromě toho kontrasignuje rozhodnutí prezidenta republiky podle článku 63 a nese za ně spolu s celou vládou odpovědnost. Kontrasignací může pověřit jiného člena vlády. V případě uvolnění úřadu prezidenta nebo pokud nemůže prezident svůj úřad ze závažných důvodů vykonávat, přísluší mu výkon některých funkcí dle článku 63. Konkrétně to jsou:

• zastupování státu navenek
• sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv
• je vrchním velitelem ozbrojených sil
• přijímání vedoucích zastupitelských misí
• pověřování a odvolávání vedoucích zastupitelských misí
• propůjčování a udělování státních vyznamenání
• jmenování soudců
• nařízení, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo
• udělování amnestie
• výkon pravomocí neuvedených v ústavních zákonech, ale v běžných zákonech

Významnou pravomocí předsedy vlády je pak možnost v mimořádných případech, kdy existuje nebezpečí z prodlení, nahradit svým rozhodnutím celou vládu a vyhlásit nouzový stav, a současně přijmout příslušná krizová opatření. Jeho rozhodnutí vláda musí do 24 hodin od vyhlášení schválit nebo zrušit.[3] V historii ČR k tomu došlo jen dvakrát, a to v rámci povodní v srpnu 2002 – 12. srpna 2002 premiér Špidla vyhlásil nouzový stav pro území hlavního města Prahy, Středočeského kraje, Jihočeského kraje, Plzeňského kraje a Karlovarského kraje, a o den později pak i pro území Ústeckého kraje. Ministerstvo obrany pracovalo s materiálem navrhujícím, aby v případě neakceschopného parlamentu krizové rozhodování přešlo na vládu, a kdyby byla i ta nefunkční, rozhodoval by jen premiér,[4] nicméně příslušná ústavní novela nebyla zatím (2021) navržena.

Jeho pozice v rámci vlády je poměrně silná. Ačkoli vláda rozhoduje ve sboru, směřování politiky určuje její předseda. Přesto nesmí přímo ovlivňovat činnost jednotlivých ministerstev.[5] Jeho výsadní postavení dokládá zejména to, že na jeho návrh jsou jmenováni a odvoláváni další členové vlády.[6] Na druhou stranu je fakticky v tomto obvykle omezen koaliční smlouvou.[7]

Přestože pro to není opora v ústavě, jeho demise je podle zavedené praxe považována za demisi celé vlády. Tento názor je také obecně přijímán v právní teorii,[8] ovšem někteří právníci jej nesdílejí.[9][10] Např. podle ústavního právníka Jana Filipa má být demise vlády zásadním rozhodnutím celé vlády, nový předseda vlády by navíc podle něj měl mít dostatek možností k provedení potřebných změn. Ačkoli předseda vlády tak může podle výslovného znění ústavy podat demisi a současně dát prezidentovi návrh na odvolání ostatních členů vlády, při vládní krizi v roce 1997 podal premiér Václav Klaus demisi s dovětkem o demisi celé vlády. Později bylo i s demisemi některých dalších premiérů nakládáno jako s demisemi celých vlád, čímž byla vytvořena ústavní zvyklost.[7] Výslovně ji zakotvit do českého právního řádu bylo navrženo v souvislosti s rozsáhlejší novelizací Ústavy v roce 1999, tento návrh ale tehdy neprošel.[11]

Česká ústava umožňuje jmenovat předsedu vlády dříve než ostatní členy vlády. V takové situaci existují dva předsedové vlády. Nový ale pouze sestavuje budoucí vládu a prezidentu republiky navrhuje kandidáty ke jmenování za členy vlády. Bez opory kabinetu se na něj hledí pouze jako na designovaného, jmenovaného do úřadu. Pravomoci předsedy vlády dále plní dosavadní předseda v čele existujícího kabinetu, jehož členové jsou prezidentem pověřeni k výkonu funkcí v demisi až do jmenování nové vlády.[6]