Poniky

Předhistorické osídlení území Ponik je do dnešních dnů pouze dohady bez konkrétních důkazů. Můžeme však tvrdit, že v období mladší doby bronzové docházelo k osidlování blízkého okolí. Svědčí o tom archeologické naleziště Chochuľka nedaleko obce Hrochoť, které pochází z roku 1200-1000 př. n. l. Dalším velmi zajímavým dokladem osídlována okolí Ponik je lokalita Baba nedaleko Ponickej Huty. Nacházejí se zde zbytky pravěkého sídliště z období neolitu. Ještě dnes můžeme v tomto prostoru identifikovat obranné valy a najít zbytky keramiky. Ale území nebylo nikdy seriózně archeologicky zkoumané.

Bližší údaje o osídlení máme až od 13. století. V tomto období dochází k rozpadu královského vlastnictví půdy. V 80. letech 13. století tento proces zasáhl také oblast Zvolenské kotliny. A právě z tohoto období pochází první písemné zmínky o území nazývaném Poniky. Z písemných záznamů se dozvídáme, že na území současných Ponik existovala malá osada ještě začátkem 13. století. Byla však vypleněná tatarským vpádem. Přibližně o 40 roků později, v roce 1282 se o tuto pustou osadu ucházel mistr Filip de Turchus.

Poté, co se o území Ponik začal ucházet mistr Filip de Turchus, nařídil král Ladislav IV. ostrihomskej kapitule, aby zjistila skutečný stav území Ponik. Úlohou bylo zjistit, jestli tato zem patří celá králi a jestli jejím darováním neutrpí královské právo lovu a rybolovu. Závěr průzkumu byl známý ještě v roce 1282 a jeho výsledkem bylo zjištění, že zem nebo hora „Ponyk“ není vhodná k lovu ani rybolovu, a že celá ještě patří králi. Výsledky tohoto šetření byly podané v podrobné zprávě králi Ladislavovi IV., který je uvedl v darovací listině z 27. července 1284, podle které byla zem zvaná „Ponyk“ věčným právem darovaná mistru Filipovi de Turchus. Území získal za zásluhy v bojích po boku krále proti českému králi Přemyslovi Otakarovi II., při kterých dovedl významného zajatce a v bojích proti Kumánům, kdy zajal tři významné Kumány. Ještě v roce 1284 část darovaného území přepustil mistr Filip svému bratrovi Saulovi, to později tvořilo katastr Šalkové (dnes část Banské Bystrice). V roce 1302 bratři darovali část katastru Ponik Filipovu zeťovi Andrejovi.

Kdysi pustá zem „Ponyk“ se tak pod správou mistra Filipa brzy zvelebila a zalidnila. Poniky se staly východiskem dalšího osidlování a poskytovaly možnosti zakládaní nových osad. K této skutečnosti přispělo ve 14. století objevení ložisek železa, mědi a zlata, které se těžilo až do roku 1571.

Od první písemné zmínky až dodnes si Poniky zachovali svůj název. Odlišný byl jen pravopis, psaní měkkého či tvrdého „y“. V různých dokumentech z rozličných dob jsou to tyto varianty názvu obce: Ponik (1282), Ponyk (1284), Panyk (1358), Panyk libera (1424), Pojnik (1786) a nakonec Poniky (od roku 1920). Lid nazýval obec „Ponike“ nebo též „Pojnike“. Ve starých listinách se nejčastěji uvádí název „Ponyk“ (psáno též Ponijk). Na historické katastrální mapě se uvádí „Pöjnijk“ a později asi pomaďarštěný „Pónik“.