Castropola

V tomto roce nastal další zlom. V sídelním městě rodiny Pule usilovaly o nadvládu dvě mocenské skupiny. Skupina demokratů byla vedena rodinou Jonatasi, skupina prosazující autoritářský přístup zase rodinou Sergiů. A právě této skupině se podařilo strhnout na sebe moc nad městem. Rodina Sergiů se přestěhovala ze svého paláce do silně opevněného hradu v Pule. Z tohoto důvodu si změnila jméno na Castropola (z lat. Castrum Polae). K tomuto roku se váže též romantická legenda, která jen vzdáleně odpovídá pravdě. A sice, že nespokojená rodina Jonatasi se nehodlala smířit s prohrou a v čele vzbouřenců napadla na Velký Pátek průvod s Božím tělem a vybila všechny příslušníky rodu Castropolů, až na malého chlapce, kterého se podařilo jednomu sluhovi zachránit a odnést ho do kostela svatého Františka v Pule, kde ho převzali tamní mniši, kteří ho ukryli na jedno z odlehlých panství rodiny a takto zachránili rod před vymřením. Tato legenda je však pravdivá jen částečně – k útoku skutečně došlo, ale hlavní představitelé rodu unikli, a tak tento útok nedosáhl žádného výraznějšího úspěchu. Pravdou však je, že od této doby byli Castropolové k řádu svatého Františka neobvykle štědří.

Roku 1285 vystřídal Monfiorita v úřadu jeho bratr Nascinguerra II., jenž byl pasován na rytíře a jehož syn Matteo byl od roku 1280 pulským biskupem. Roku 1294 se podstatně rozšířily pravomoci rodiny, která se tak měla stát jakousi brzdou stále sílícího benátského vlivu v Istrii. Proto byla posilována i majetková stránka rodiny, která se záhy stala jednou z nejbohatších a nejmocnějších rodin Istrie. Ovládala mimo jiné hrady, vily a panství v Pule, Dignanu, Valle, San Vincenti, Due Castelli, Torre del Borasu a ostrov Brijuni Na počátku 14. století se cítila rodina být tak silná, že se postavila Benátkám na přímý odpor. V té době stál v jejím čele Sergius II. da Pola. Povstání však bylo potlačeno a rodina byla roku 1331 donucena opustit Istrii, později obdržela povolení opět vlastnit v Istrii pozemky a jednou ročně je navštívit.

Rodina tedy odešla k již dlouho existující boční linii do italského Trevíza. Později sloužili příslušníci této rodiny ve službách Benátské republiky, která je odměnila titulem hrabě (conte). Rodina se pak dále rozvětvila do několika větví, například do milánské, znovu do istrijské a podobně. Část rodiny se pak přesunula do Svaté říše římské, na jejímž území se usadila.

Josef Lanzedelli: Teresa Pola s manželem Adamem Albertem Neippergem a dětmi

Tuto linii založil Nascinguerra I. Jeho syn Bonifacio I., přijal se zbytkem rodiny roku 1271 jméno Castropola. Mezi léty 1269–1283 vykonával významnou funkci starosty města Trevíza. Po roce 1331 se obě linie spojily dohromady. V této době se rodina řadila mezi nejvýznamnější rody v celé oblasti. Sergio III. di Pola proslul jako schopný obchodník a nashromáždil jak v Trevízu, tak v Istrii značný majetek. Jeden z jeho potomků Francesco de Pola studoval právo v Padově, kde roku 1431 obdržel doktorát a papež Evžen IV. ho jmenoval soudcem v Římě a kapitánem římského lidu. Francesco nabyl veliké vážnosti a poté pracoval jak pro benátskou vládu, tak pro obecní vládu města Trevíza. V další generaci na sebe upozornil Bernardino de Pola, který si nechal v Trevízu vystavět krásný palác architektem Pietrem Lombardi. Z kulturního prostředí je též známá Laura da Pola, jelikož roku 1543–1544 namaloval známý malíř Lorenzo Lotto její portrét, který se značně proslavil. Roku 1569 se Sergio da Pola účastnil benátských bojů proti Turkům na Kypru. Jeho bratr Ansoisio da Pola si roku 1575 vzal Lavignii Caetani[5] z mocného římského rodu, ze kterého pocházeli dva papežové a který měl na papežství zvláště ve středověku a raném novověku spolu s rody Colonnů a Orsiniů zcela zásadní vliv. Jeden z jejich potomků, Filippo Cristoforo, odešel roku 1607 z Itálie a usadil se v Čechách,[4][6] kde žijí jeho potomci dodnes, aniž by jim byl přiznán šlechtický stav – nepatří tedy mezi českou ani rakouskou šlechtu. Dalším významným představitelem rodu byl Pietro de Pola, jenž byl roku 1617 pasován na rytíře řádu Svatého Marka, což bylo nejvyšší benátské vyznamenání. V tomto řádu byl i Paolo de Pola, a to od roku 1675. Jeho jmenovec Paolo de Pola se oženil s Isabelle Gonzaga, čímž učinil rodinu příbuznou s mantovskými vévody. Camillo de Pola se zase roku 1721 stal maltézským rytířem. Do dějin rodu se významně zapsal i Paolo Luigi di Pola, osobní přítel císaře Napoleona, který ho dokonce přijel navštívit do jeho paláce v Trevízu. Po Napoleonově pádu se stáhl z veřejného života a věnoval se poezii. Blízce se přátelil s generálem Adamem Albertem Neippergem, manželem své sestry Teresy i jeho pozdější chotí parmskou vévodkyní Marií Luisou.Dne 5. srprna 1819 bylo jeho otci Antonovi di Pola potvrzeno šlechtictví města Trevízo, což ho opravňovalo k užívání šlechtického titulu na území habsburské monarchie. Paolův bratr Giovanni Battista Pola byl za loupež a jiné zločiny odsouzen k desetiletému žaláři v Padově, kde zemřel 19. dubna 1834.

Příbuznost s Castropoly není zcela jistá, ovšem rodinami byla uznávaná. Polové byli v Koperu poprvé zapsáni mezi šlechtu roku 1431. Již předtím, 4. prosince roku 1420, se zde stal Geremia Pola biskupem.[7] Z rodiny pocházel i básník Pietro Pola, který se roku 1567 stal předsedou koperské akademie, roku 1618 velvyslancem, od roku 1620 pak starostou. Jako politik byl oddaný stoupenec Benátské republiky. Posledním členem této rodinné větve byla v Trevisu narozená hraběnka Marianna Pola, která si roku 1808 vzala hraběte Francesca Grisoniho ze staré benátské patricijské rodiny a vytvořila tak rodovou alianci Pola-Grisoni. Ta však nepřežila do další generace, jelikož všechny děti vzešlé z tohoto manželství zemřely. Hrabě Francesco Pola-Grisoni zemřel roku 1841 a poslední z rodiny, hraběnka Marianna Pola-Grisoni roku 1858. Celý svůj majetek přesahující částku milion zlatých a vilu Grisoni odkázala na charitu, především na sirotčinec, který ve vile vznikl.

• Luigi Urettini: La lacrimevole istoria del conte Titta Pola (it), Treviso 2007
• Alteniero Degli Azzoni Avogadro: 1796 - 1803 – Vita privata e publicca nelle Provincie venete (da memorie e documenti inediti) (it), Libreria editrice Canova, Treviso 1954, S. 249
• Camillo De Franceschi: Il Comune polese e la signoria dei Castropola, AMSI 1904
• B. Benussi: Povijest Pule u svjetskih municipalnih ustanova do 1918, Pula 2002
• G. RADOSSI: MONUMENTA HERALDICA IUSTINOPOLITANA, 2003, s. 339–341
• Filippo Antonio Ronconi: Genealogica fragmenta antiquissimae, et nobilissimae familiae de Castro Pola, Benátky a Řím 1743
• Elenco ufficiale della nobiltà italiana, Řím 1934

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Castropola na Wikimedia Commons
• https://web.archive.org/web/20101115055524/http://www.barcon.it/jsp/approfondimenti/conti-pola.jsp
• http://www.pola.name
• http://geneall.net/D/per_search.php?s=pola&s_type=per_search.php
• http://istra.lzmk.hr/clanak.aspx?id=491