Požár Ústavu sociální péče v Měděnci

Budova původně sloužila továrně na výrobu nití E. Altmanna, kde pracovalo 250 zaměstnanců z Měděnce a okolí. Ta v roce 1948 zanikla.[3] Od počátku 50. let 20. století do roku 1960 zde působila poddůstojnická škola Pohraniční stráže.[4] Poté byla budova využívána k různým účelům. Ústav sociální péče zde působil do roku 1984. V dřívějších dobách ústav obstarávaly řádové sestry z řádu sv. Dominika, v ústavu přímo bydlely,[5] avšak po roce 1975 je po nuceném odchodu komunistický režim nahradil civilními zaměstnanci.[6] Ovšem dle výpovědí některých obyvatel z Měděnce po jejich odchodu v ústavu nevládlo žádné násilí.[5] Po tragickém požáru, který zde vypukl z 1. na 2. listopadu téhož roku, byla dvoupatrová budova se zděným přízemím a dřevěnou nástavbou v hodnotě přes milión sto tisíc korun zcela zničena.[5]

Požár vznikl v prvním patře budovy od zapálené skříně s novinami.[2] Mimo jiné tuto hypotézu potvrzuje samotná žhářka Eva Kováčová. V soudních spisech je uvedeno, že použila hořlavinu.[7] Ústav sociální péče měl pět oddělení. V prvním oddělení se nacházelo patnáct dívek, které byly zcela odkázány na péči zdravotních sester. Jednalo se v podstatě o duševně i tělesně postižené bytosti, říkalo se jim „ležáci“.[5] Ve druhém oddělení bylo také patnáct dívek schopných alespoň chůze, ovšem též duševně i tělesně postižených.[5] Ve třetím oddělení bylo patnáct slabomyslných dívek, tělesně jinak zdravých.[5] Ve čtvrtém oddělení bylo patnáct dívek, které dokázaly pomáhat v kuchyni, na zahradě, při úklidu a naučit se některé ruční práce.[5] V pátém oddělení bylo patnáct zdravých, fyzicky nepostižených dívek. Byly schopné učit se, psát, počítat, kreslit, ovšem nutno podotknout, že i tak nezvládaly učivo zvláštních škol.[5] Ústav byl domovem pětasedmdesáti dívek ve věku od třinácti do osmatřiceti let, pracovištěm dvou desítek zaměstnanců (zdravotních sester, vychovatelek, ředitele, údržbáře).[5] Osudnou noc měly službu jen dvě vychovatelky.[5] Následující průběh požáru do příjezdu požárníků se dle výpovědí jednotlivých svědků liší. Za jednu z fatálních chyb však lze označit zamčené telefony.[8] Důvodem k uzamčení bylo, aby je vychovatelky nepoužívaly k soukromým účelům. Další hrubou chybou byly nefunkční hasicí přístroje východoněmecké výroby. Zdali hasicí přístroje fungovaly je otázkou, neboť je údajně personál nedokázal správně použít.[2] Ovšem faktem je, že jejich účinek k rozsahu požáru by byl nulový. Tehdy vychovatelky běžely k jednomu z aparátů do vesnice a teprve poté zavolaly požárníky. Dle výpovědí požárníků telefonní hovor nesměřoval na okresní ohlašovnu požáru, nýbrž na jednu z dobrovolných požárních jednotek v okolí.[9] Při samotném požáru zavládl ohromný zmatek, neboť dle slov vychovatelek byly chovanky zvyklé na půlnoční buzení na WC[9], jenže ve chvíli, kdy je vyhnaly z ložnic, se jim vracely zpátky do požáru. Přesto všechno se vychovatelkám částečná evakuace chovanek zdařila.[2] V době požáru nebyl v ústavu ani nouzový východ.[7]

Požárníci se sice po příjezdu k požáru nechovali nejlépe, nenamáhali se zasáhnout v některých ložnicích v horních patrech budovy, avšak to bylo způsobeno zejména nedostatečným vybavením. Kupříkladu neměli dnes používané nomexové obleky. Měli nedostatek dýchacích přístrojů, bez kterých nelze zasahovat v hořící budově, a nedostatek cisternových automobilů. U ústavu se nenacházel hydrant ani jiný zdroj vody a bylo nutné zavést cisternovou kyvadlovou dopravu.[2] Posilové požární jednotky dojížděly ze vzdálenosti 50 km. Tehdy neexistovala ani přetlaková ventilace. Po pozdním příjezdu požárníků k požáru byl už v takovém rozsahu, že se nebylo možné do budovy dostat. Dřevěná budova vzplála velice rychle.[2]

Dle výpovědi jedné z vychovatelek o kvalitě zásahu požárníků svědčí fakt, že se poztrácela spousta věcí. Kupříkladu Marie Plevková přišla o kabelku se všemi penězi a doklady, kterou měla v požárem nedotčené přízemní šatně. Nepřímo tak obvinila požárníky z krádeže.[9]

Při této tragédii nejvíce pomohl číšník ze zdejší restaurace, který s nasazením vlastního života z hořící budovy vynesl 15 dívek.[10][11] Chovanky před ním utíkaly, praly se s ním, byla to velice těžká práce. Po požáru byl dokonce stíhán pro násilnou trestnou činnost kvůli konfliktu s požárníky, kteří se nesnažili tak jako on. Později dostal vyznamenání Za statečnost.[5]

Nejzásadnějším faktorem pro rozsah této tragédie byla dlouhá doba od vzniku požáru do jeho ohlášení a také to, že ústav nebyl proti požáru vůbec zabezpečen a nacházel se na odlehlém místě. Po požáru byli všichni převezeni do Vejprt.

Samotná žhářka Eva Kováčová se snažila pomáhat, vynášela dívky z ústavu. Nikdo ji v tu chvíli ze žhářství nepodezíral, přiznala se teprve několik dnů poté.[9]

Chovanky, které tragédii přežily, byly přemístěny do obdobného zařízení v Mařenicích na Českolipsku.[11] V tehdejším ústavu sociální péče uhořelo 26 lidí.

Je nutné říci, že tehdejší oficiální stanovisko vyšetřovatelů a soudců bylo interpretováno tak, aby se veřejnost nikdy nedozvěděla, že Ústav sociální péče v Měděnci nebyl proti požáru vůbec zabezpečen a Eva Kováčová, žhářka, do tohoto ústavu nikdy nepatřila. O této tragédii se v té době příliš neinformovalo, kupříkladu v Rudém právu se objevilo pouze několik řádek v rubrice z černé kroniky.[7]

Tato tragédie nebyla nikdy zcela objasněna a dodnes je předmětem nepodložených mediálních spekulací a hypotéz. Přestože se tato tragédie stala před poměrně dlouhou dobou, mnoho svědků nechce dodnes o této události mluvit.

Čteme-li pouze fakta, může nám tato tragédie připadat zcela jasná, ovšem bez poskvrny nezůstávají ani rodiče dívek, které v ústavu žily po dlouhá léta. Mnozí rodiče se o své dcery vůbec nezajímali, nenavštěvovali je a po požáru chtěli nahradit jejich osobní věci dle jimi připraveného seznamu.[5]

Soud označil za hlavní viníky této tragické události žhářku Evu Kováčovou a vychovatelky tehdejšího ústavu.

Eva Kováčová patřila do jiného druhu zařízení. Byla zdravá a bystrá, jen poněkud narušená a delikventní a tento ústav nebyl na tento druh péče zařízen.[7] Mladé vychovatelky měděneckého ústavu výchovu problematické Evy nezvládaly, byly příliš kruté a dvě z nich za to byly odsouzeny nepodmíněným trestem odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a to podle § 215 za týrání svěřené osoby, třetí vychovatelka pak na devět měsíců, též nepodmíněně.[5] Své chovanky tlumily zbytečnými léky, které jim ale předepisovali psychiatři a pediatři.[9] Výjimkou nebyly z dnešního pohledu ani nepřiměřené tresty, ale v té době byly v těchto zařízeních podobné metody zcela běžné.[7] Mediálně známo je především tzv. zavírání do „klece“. Ve skutečnosti se jednalo o uzavřenou postel, která byla umístěna na zdravotním oddělení.[5]

Film Requiem pro panenku byl částečně natáčen na zámku v Lešné u Valašského Meziříčí.

Ve filmu Requiem pro panenku byl měděnecký ústav sociální péče vykreslen jako hrůzostrašný dům, avšak jednalo se o udržovanou vilu se zahradou, kde rostly růže.[7][16] Mimo jiné se film natáčel na Zámku Lešná a na Zámku ve Veselí nad Moravou.[17] Žhářku Evu Kováčovou ztvárnila Anna Geislerová.[7] Filmová role skutečné Evě příliš neodpovídala, například Evu navzdory skutečnosti vykreslovala jako hodnou dívku. Eva Kováčová byla inteligentní romská dívka, jež navzdory vykreslení ve filmu velice často pendlovala mezi rodinou a dětskými domovy. Byla těžko zvladatelná, temperamentní, s lesbickými sklony. Prošla si velice krutým dětstvím a matka s otcem jí tvrdě šikanovali.[7]

Tehdejší student FAMU Filip Renč[10] se nechal svést reportérem Josefem Klímou, který se s odstupem času do Měděnce vrátil a ve své knize Brutalita[5] se pokusil najít viníka. Na základě prostudování soudních spisů začal Filip Renč připravovat film, ovšem nikdo z nich se s Evou Kováčovou nikdy nesetkal, neboť v té době byla ve vězení. Josef Klíma se po několika letech k případu vrátil a vychovatelkám z tehdejšího ústavu se omluvil před televizní kamerou, dodnes ho tíží svědomí.[1][7] Dále pak jsou ve filmu scény, které se v Měděnci nikdy nemohly odehrát. Kupříkladu žádná z chovanek si nehrála na pokoji s kladivem. Z filmu také vyplývá, že požárníci se po příjezdu k požáru nechovali nejlépe, avšak tehdejší ústav nebyl vůbec zabezpečen proti požáru. Navíc požární jednotky v roce 1984 vyspělou technikou a vybavením nedisponovaly. Přesto nikdo nezpochybňuje, že ze strany zasahujících požárníků nebylo vše v úplném pořádku.[2] Současný pohled na událost ovlivňuje zejména tento film.

Na místě budovy stojí dnes malý pomníček,[16][18] který zde byl z rozhodnutí měděneckého zastupitelstva instalován 24 let po požáru, v roce 2008.[19]