Plzeňské nářečí

Plzeňské nářečí (hovorově plzeňština), v širším smyslu západočeské nářečí, je nářečí češtiny užívané v Plzni a okolí, případně jinde v západních Čechách. Řadí se do české nářeční skupiny a jihozápadočeské nářeční podskupiny. Částečně se překrývá s obecnou češtinou, na rozdíl od ní je ale nářečně příznakovější. Významnější je počet germanismů a vliv němčiny, konkrétně sudetského či severobavorského nářečí, což souvisí s dřívějším německým osídlením regionu. Někdy bývá jako podskupina tohoto nářečí řazeno chodské nářečí, se kterým plzeňské nářečí sdílí mnoho znaků a vzájemně se s ním ovlivňovalo. Výrazným rysem nářečí je specifický styl intonace tzv. plzeňské zpívání.

Hlavní znaky

Tvarosloví

Podstatná jména rodu mužského životného v 1. pád množného čísla končí na -í, delší jsou i odpovídající číslovky a zájmena (dvá klucí, vobá hokejistí, tří chlapí, hostí).
V 2. p. m. č. dochází v poslední slabice u některých podstatných jmen ke dloužení hlásky a (vrát, votáv, kuřát).
U ostatních pádů zpravidla dochází ke krácení. V 6. p. m. č. tvrdého skloňování mají podstatná jména koncovku -ach (vo klukach, vozach, kozach, prknach).
Podstatná jména měkkého skloňování muž. a žen. rodu končí v 6. p. m. č. na -ech (vo pekařech, nožech, nohavicech, kostěch).
V 3. p. m. č. rodu muž. a obvykle i ostatních rodů je koncovku -om (k učitelom, stromkom, kravom, kuřatom).
Vyrovnávají se pádové koncovky mezi vzory kost a růže žen. rodu (2. p. j. č.: do práci, pytel pšenici, bez mrkvi, 1. p. m. č.: kostě, zdě, noce).
Častěji se uplatňuje koncovka -u v 3. p. j. č. vzoru pán mužského rodu (k doktoru oproti k doktorovi v jiných nářečích), někdy i v jiných pádech u jiných vzorů.
Rodinná jména končí na -ojc (Novákovi > Novákojc), jsou často nesklonná a používají se i ve spojení křestního jména s příjmením (Jirka Bláhojc) a v přivlastňování (Menčíkojc stodola).
Přivlastňovací přídavná jména ve všech rodech a pádech končí příponou -ovo (tátovo košile, v dědovo domě), případně -ino (sestřino děti).
V příponě přídavných jmen se skupina sk po n, l a občas i po jiných souhláskách mění na ck (panský > pancký, selcký > selcký).
Rozlišuje se mezi 2. a 3./6. p. j. č. žen. rodu tvrdého skloňovaní přídavných jmen a rodových zájmen (z tý druhý strany, na tej druhej straně).
U osobních zájmen já a ty dochází k záměně tvarů mezi 2./4. a 3. p. (nezlob mě > nezlob mi, dám ti to > dam tě to, já se tě bojím > já se ti bojim), někdy i mezi zvratnými tvary si a se.
Vyrovnávají se koncovky 6. p. j. č. muž. a stř. rodu měkkého skloňování rodových zájmen se skloňováním tvrdým (vo tom našom, v čom, vo ňom, vo všom).
Skloňování zájmena ten v množném čísle se přiklání k měkkému typu (bez těch > bez tich, k těm > k tim, s těmi > s tima).
Ukazovací zájmena a zájmenná příslovce, vyjadřující umístění věci v blízkosti, začínají předponou tu-/tů- (tůten, tudlecto, tutady). V předložkových pádech může být předložka vložena dovnitř spřežky (tu vod toho) nebo i zdvojená (s tu s tím).
K tázacím výrazům se často připojuje postfix (příklonka) -pa (copa, kudypa), v náslovné skupině kd- se úvodní k zpravidla vynechává (depa), případně se vyslovuje jako h (hdopa).
Infinitiv sloves I. třídy s kmenem na -t- a -d- často končí (krátce, bez přehlásky) na -ect (ject, vect, pect oproti jet, víst, píct v jiných nářečích), případně na -est (nest oproti nýst v jiných nářečích).
V infinitivu některých sloves se á uprostřed slova mění (zužuje) na í (hřát > hřít, zapřáhnout > zapříst, třást > tříst, zábst > zíbst).
Slovesa V. třídy mají v 1. osobě jednotného čísla krátkou koncovku (dělám > dělam).
U sloves IV. třídy v 3. os. m. č. se používají stažené tvary typu voni nosí, rozumí, hází, umí, ví, muší, chtí (oproti noseji, rozuměj, hážou, umějí, vědí, musej, chtěji v jiných nářečích).
Zachovává se tvar jsi (vyslovovaný si) v 2. os. j. č. slovesa být ve funkci spony (jsi hloupej oproti seš hloupej v jiných nářečích) i osobního morfému v složených formách minulého času (dostal jsi oproti dostals v jiných nářečích) včetně zvratných sloves (smál jsi se oproti smál ses v jiných nářečích).
Podmiňovací tvar slovesa být v 2. os. j. č. má podobu bysi (oproti bys v jiných nářečích). V 1. os. j. č. se často objevuje tvar bysem.
U sloves, jejichž tvar rozkazovacího způsobu v 2. os. j. č. končí na -i, nedochází k hláskové alternaci v tvarech 1. a 2. os. m. č. (pošli, pošlime, pošlite).
Zachovává se (bez přehlásky) příčestí trpné typu uvařeno, sklizeno, vodevřeno (oproti uvaříno, sklizíno, votevříno v jiných nářečích).
Při stupňování příslovcí se 2. stupeň tvoří příponou -ejš (teplejš, pomalejš oproti teplejc, pomalejc v jiných nářečích)

Hláskosloví

Širší výslovnost fonému á (æ).
Redukovaná výslovnost nebo zánik i, y v sousedství l, n, ň, často v příčestí -il sloves IV. třídy (mlynář > mlnář, zednik > zedňәk, obecní > obecňә, učil > učәl).
Zachovává se í po ostrých sykavkách tj. neproběhla zde diftongizace (cítit, sítko, vozík oproti cejtit, sejtko, vozejk v jiných nářečích).
Samohláska e se uvnitř některých slov mění na a (dispalatalizace), hlavně po měkkých souhláskách před tvrdými (čep > čap, jehla > jahla, sršeň > sršán, vřes > břasa).
Samohláska o se uvnitř některých slov mění na u tj. užší výslovnost (poklička > puklička, kolík > kulík, chvoj -> chvůje, bota > bůta, potřebovat > potřebuvat).
Samohláska ů (staré ó) se uvnitř některých slov mění na o (kůlna -> kolna, kůzle -> kozle, lůj -> loj, růst -> rost).
Nadměrná diftongizace ou za staré ó uvnitř některých slov (tůň -> touně, pluh > plouh, rožnout > roužnout) i v příčestí minulém (usnul > usnoul).
Dvojhláska au se v některých slovech cizího původu nahrazuje ou (auto > outo).
Uvnitř některých jednoslabičných podstatných jmen rodu mužského se dlouží hláska a (kráj, spláv, hád), taktéž i u příslovci (tám) a v některých dalších případech.
Některá dvouslabičná podstatná jména rodu ženského mají v první slabice í, které vzniklo dloužením (slína, kníha, vína) nebo přehláskou (řepa > řípa, pěna > pína).
Protetické h před samohláskami a souhláskami ň, r, ř, (almara > halmara, udit > hudit, úvrať > houvrať, jíva > híva, nízký > hnízký, ryzec > hryzec, řešeto > hřešato).
Vkladné (epentetické) j před ť, ď v zavřených slabikách, tzv. anticipace měkkosti (ať > ajť, teď > tejď, paměť > pamějť, buď > bujď).
Disimilace zubnic na morfematickém švu slov, zejména v imperativech, kdy první souhláska je nahrazena hláskou j (seďte > sejte, zaplať > zaplaj, buďte > bujte).
Náslovná skupina stř se zjednodušuje na tř (střída > třída, střecha > třecha, střapec > třapec, stříká > tříká).
Souhláska g se v některých slovech cizího původu nahrazuje k (brigáda > brikáda, guláš > kuláš, guma > kuma).
Ve vyšší míře je uplatněna regresivní asimilace znělých souhlásek (s matkou > z matkou, s vodou > z vodou).

Skladba

Výraz než se používá jako prostředek výlučného omezení (ve smyslu částic jen, jenom) v konstrukcích typu tady roste než křoví.
Zvláštní konstrukce s infinitivem zřetelovým typu mrznout nemrzne s významem pokud jde o mráz, nemrzne.

Intonace

Zvláštní intonační typ tzv. plzeňské zpívání. Jde o výrazné vymezení jádra výpovědi (větného přízvuku) na konci větného úseku a týká se rozkazovacích a zvolacích vět a doplňovacích otázek. Charakteristický je stoupavý průběh k melodickému vrcholu a umístění vlastního jádra výpovědi do nižší tónové oblasti (Dejte to na stůl! Kdepa jsi byla?). Melodický vrchol je na předposlední slabice závěrečného taktu promluvového úseku.[1]

Slovní zásoba

U některých výrazů se vyskytuje hlásková či slovotvorná obměna (cibule > cibul, nůžky > nožíky, hřbet > hřibet, míč > mlíč, lžíce > žíce). Pro označení rodinných příslušníků maminka, babička, tatínek se používají krátké tvary mami, babi (oba nesklonné) a tatí (skloňuje se podle vzoru jarní nebo podle vzoru pán s přidaným koncovým -n). Příklady dalších typických výrazů jsou uvedeny v tabulce:

Plzeňsky	Význam
čvoch	hnusné jídlo
vošouch	bramborák
hejčmo	našikmo
naštorc	příčně
hradba	plot
kropáč	konev
radvánec	kolečko
nastevřít	pootevřít
trhačka	trhací blok
pentilka	mikrotužka
povjášet	věšet
pukl	kozel
saturna	vlasec
paňár	nevychované dítě
škrejpat	poprchávat
zezrnkat se	opít se

Reference

PETŘÍK, Stanislav. O plzeňském „zpívání“. Naše řeč. 1936, roč. 20, čís. 8, s. 196–201. Dostupné online.

Literatura

BALHAR, Jan, a kol. Český jazykový atlas. Díl 1-5. Praha: Academia, 1992–2005. Dostupné online.
BĚLIČ, Jaromír. Nástin české dialektologie. Praha: SPN, 1972. 463 s.
HAJŠMAN, Jan. Plzeňsko-český slovník: Pročpa tudlecto řikáme?. Plzeň: Starý most, 2017. 176 s. ISBN 978-80-87338-78-0.
JAKLOVÁ, Klára. Plzeňsko-český slovník. Klatovy: JK BOOKS, 2016. 40 s. ISBN 978-80-88156-01-7.
KVARDOVÁ, Pavla. Analýza běžné mluvy ve vybraných západočeských lokalitách. České Budějovice, 2014. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Markéta MATUROVÁ. Dostupné online.
VORÁČ, Jaroslav. Česká nářečí jihozápadní. Studie jazykově zeměpisná. Část 1, 2. Praha: Academia, 1955, 1976.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[1] PETŘÍK, Stanislav. O plzeňském „zpívání“. Naše řeč. 1936, roč. 20, čís. 8, s. 196–201. Dostupné online.