Pláteník

Původ slova pláteník není známý. Plátěné tkaniny se vyráběly už od pradávna,[2] nevolníci ve vesnicích však směli vyrábět plátno jen pro vlastní spotřebu nebo výrobky odvádět panovníkovi. Provozování svobodného plátenického řemesla bylo v západní Evropě úředně povoleno ve 13. století (např. v Basileji 1268, ve Špýru 1298),[3] v Čechách asi o 100 let později. Pláteníky se mohli stát muži zpravidla teprve po tříleté učební době, plátenický mistr měl dílnu ve vlastním domě.[4]

Jan Nepomuk Ernst von Harrach (1756–1829), jeden z „plátenických baronů“

V 18. století se s podporou rakouské vlády začalo několik příslušníků nižší šlechty a (později také) měšťanstva věnovat podnikání v textilním oboru. Zakládali zejména v pohorských oblastech Čech a Moravy manufaktury, ve kterých zaměstnávali stovky pláteníků a plátenických mistrů a zřídili např. komerční bělidla tkanin. V historických pojednáních se jim dává přízvisko „pláteničtí baroni“.[5]

Na začátku 19. století vyrábělo v českých zemích více než 400 000 přadlen pro pláteníky přízi po domácku na kolovratech a ještě v polovině století se zabývalo plátenictvím asi 350 000 řemeslníků. Ti však nemohli konkurovat anglickým výrobcům s tkaninami ze strojně předené lněné a se stále vyšším podílem bavlněné příze. Výroba plátna z lýkových vláken se potom v českých zemích rychle snižovala, v roce 1902 bylo v tomto oboru zaměstnáno asi 50 000 továrních dělníků, pro které se už nepoužívalo označení pláteník.[6]

V 21. století zůstává jen příjmení Pláteník, které v roce 2020 používá 161 mužů a 169 žen s příjmením Pláteníková. [7]

• Tkadlec
• Cech