Dubnová ústava

Rok 1848 začal protirakouskými demonstracemi v Miláně. V únoru byla v Toskánsku zavedena liberální ústava, 22. února musel být v lombardsko-benátském království vyhlášen válečný stav. Zpráva o únorové pařížské revoltě, během níž byl 23. února 1848 poražen režim Ludvíka Filipa, vyvolala v zemích Německého spolku liberálně-demokratická hnutí, které již 5. března 1848 vedlo k přípravě k přípravě parlamentu složeného ze zástupců zemských parlamentů členských států Německého spolku. Ve Vídni, kam tato zpráva dorazila 6. března 1848, se nejprve mezi měšťany a studenty tvořila shromáždění, která vypisovala petice za dosažení ústavních práv, zrušení cenzury, spolurozhodování na vládě apod. Vláda, oslabena v důsledku pokračujících bojů v severní Itálii a kritické situaci v Uhrách, kde Říšský sněm už od listopadu 1847 projednával progresivní program, se rozhodla jednat zdrženlivě, nicméně nechala zatknout vůdce těchto hnutí. Tyto události vedly k tomu, že 13. března dav složený nejvíce z mladých intelektuálů vtrhnul do dolnorakouského zemského sněmu a tamní zástupce stavů přesvědčil ke společnému předání petice císaři. Následně došlo k bojům mezi demonstranty a vojskem soustředěným poblíž zámku, které se brzy rozšířily po celém městě. Ke studentům se brzy připojili předměstští dělníci. Ještě večer toho dne byl Metternich přinucen k odstoupení. Vláda se domnívala, že se vydáním hlavního exponenta „systému“ se sama udrží při u moci.

Následující den byla zrušena cenzura a vznikla na „majetku a inteligenci“ založená Národní garda (Nationalgarde), která se snažila zabránit výtržnostem. Další den bylo formálně potvrzeno povolání stavů. Úkolem tohoto shromáždění bylo dát „konstituci vlasti“. O dva dny později byla vytvořena odpovědná rada ministrů (Ministerrat). Staré dvorské úřady (Hofstellen) byly převedeny na ministerstva (např. Vereinigte Hofkanzlei byla 15. května převedena v ministerstvo vnitra (Innenministerium), Hofkammer 19. května na ministerstvo financí (Finanzministerium), Studienhofstelle 23. března na ministerstvo vyučování (Unterrichtsministerium, dnes ministerstvo školství) atd. Důležité je, že Oberste Justizstelle byla zčásti převedena na ministerstvo spravedlnosti (Justizministerium) a zčásti později na nejvyšší soud (Oberstes Gerichtshof). 20. března 1848 byl pak vydán amnestijní zákon.

Z hlediska českého státního práva, jak bylo vnímáno v Čechách (Morava ani Slezsko se s ním neztotožňovaly), byl návrh ústavy negativní, protože byl svým pojetím centralistický. Země České koruny měly získat autonomii jednotlivě, na požadavek jejich spojení do jednoho celku, jak chtěli představitelé Čech, nebyl brán ohled. Uherský parlament se usnesl na tzv. „31 článcích“, v kterých vyjádřil své uznání uherské samostatnosti a trval na provedení dalekosáhlých politických a sociálních reforem, jakož i na sloučení s Chorvatskem, Slavonií, Vojenskou hranicí a Sedmihradskem, a uznáním maďarštiny za úřední jazyk. Vídeňská vláda tyto články v naději na zklidnění Uher 11. dubna 1848 schválila. Již před tím vynesla tzv. „Českou chartu“, která uznala, že Čechy tvoří samostatné království, mají mít vlastní volený zemský sněm a čeština má být zrovnoprávněna s němčinou.

Do Vídně „se zvláštním zastoupením měšťanstva“ svolané stavy mezi tím rokovaly pod mnoha formálními nejasnostmi o budoucí ústavě. Ferdinand I., aniž čekal na výsledek projednávání, však „oktrojoval“ (z fr. octroyer = poskytnout, povolit) dne 25. dubna 1848 „Ústavní listinu rakouského císařství“, tzv. „oktrojovanou ústavu“. Tím, že tato ústava platila i pro české království, se zdálo, že byla zrušena „Česká charta“, což by mimo jiné znamenalo, že monarcha porušil své slovo.

17. května 1848 byl císař převezen do Innsbrucku, kde zůstal do srpna. Tato skutečnost urychlila rozpad revolučního hnutí, neboť vedla k oddělení umírněných (kteří dosavadní úspěchy považovali za dostatečné k budování státu) od radikálů, kteří požadovali vyhlášení republiky, rozbití teritoriální jednoty, a celkově anarchii.

Po potlačení povstání v Praze a Radetzkého úspěších v Itálii začali konzervativci přemýšlet o obnovení pořádku. Vláda zůstala ve Vídni a pokusila se o vybudování liberálního režimu, který by spolupracoval s nově obsazenými úřady.

22. června 1848 byla započata činnost „konstitučního říšského sněmu“, ale naděje do něj vkládané nebyly naplněny. Průběh prací bránily národnostní a politické spory; třenice existovaly už jen o jazyk, v kterém se mělo pracovat. Mezitím musela Národní garda zasáhnout, protože se část dělníků vzbouřila proti snížení svého platu, což mělo za následek odcizení mezi měšťany a dělníky. V září 1848, když se mělo rozhodnout, zda k jednáním bude přizvána i uherská delegace, v sobě revoluční myšlení udržovaly již jen malé skupiny. Nové boje vypukly, když měla být v říjnu 1848 přepravena vojska z Vídně do Uher. Císař byl převezen do Olomouce, a vrchní velitelství císařských vojsk převzal Alfred Windischgrätz.

Na konci října 1848 byla následně dobyta Vídeň, čímž byla revoluce ukončena. Dne 22. října 1848, ještě během bojů, byl říšský sněm přemístěn do Kroměříže (Kroměřížský sněm), kde během následujících měsíců vznikla tzv. „Kroměřížská ústava“, která ovšem nikdy nevstoupila v platnost, protože nebyla vydána v říšském zákoníku, ale říšský sněm ho schválil.

Pillersdorfova ústava spočívala na principu dělení moci, přičemž jen samotnému císaři dle ní příslušela plná výkonná moc. Zákonodárnou moc měl vykonávat spolu s Říšským sněmem a soudní moc měla být úplně nezávislá.

Ve vykonávání své moci byl císař označován za „posvěceného a nedotknutelného“. Ze svého počínání se nikomu nepotřeboval zodpovídat. Jeho vládní rozhodnutí však měly být kryty tím, že byly potvrzeny v daném rezortu zodpovědným ministrem. Císaři příslušela, nehledě k jen jemu podléhajícímu zákonodárství, tato práva:

• obsazování státních úřadů
• vrchní velitelství armády
• vyhlášení války a uzavření míru,
• uzavírání smluv se zahraničními vládami (smlouvy však následně musely být potvrzeny Říšským sněmem)
• vykonání zákonodárství ve jménu císaře
• omilostnění
• svolání, odročení a rozpuštění Říšského sněmu (Po rozpuštění Říšského sněmu měl být během 90 dnů svolán nový.)

Říšský sněm (Reichstag) se měl skládat:

• ze Senátu (Senat), jeho členy se automaticky stali všichni princové císařského domu starší 25 let; dále zde byli členové doživotně jmenováni císařem a 150 členů bylo volených z nejvýznamnějších majitelů pozemků a velkostatkářů
• z Poslanecké sněmovny (Abgeordnetenkammer) o 383 poslancích, jejichž volba měla spočívat na „sčítání lidu a zastoupení všech zájmů státu a občanů“.

Zákony měly být schváleny oběma komorami Říšského sněmu a potvrzeny císařskou sankcí, přičemž v případě neobdržení císařské sankce zákon nevstoupil v platnost. V každé z obou komor byla k přijetí zákona potřebná absolutní většina přítomných poslanců (k otevření jednání postačovala přítomnost pouhých 60 poslanců). Ústavní změny měly potřebovaly ke schválení dvě třetiny přítomných poslanců.

Zákonodárství mělo být pro celou říši jednotné, zvláštní zájmy jednotlivých zemí měly hájit „dočasně“ v napojení na stávající zemské sněmy i proměnné „provinční stavy k ozřejmění zájmů provincie a k obstarání náležitostí, z těchto zájmů plynoucích“, přičemž mělo být přihlíženo ke stavovskému principu a zemské struktuře. Ústava předpokládala i ustanovení obcí k lepšímu zastoupení zájmů obyvatelů obce.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pillersdorfsche Verfassung na německé Wikipedii.

• Hermann Baltl a Gernot Kocher: Österreichische Rechtsgeschichte: Unter Einschluss sozial- und wirtschaftsgeschichtlicher Grundzüge : von den Anfängen bis zur Gegenwart, p. 195 sq., ISBN 3-7011-9057-7
• heslo Rakousko. II. Vývoj ústavy moderní. A. 1848–1859. In Ottův slovník naučný XXI, p. 189 sq.

• Ústavní vývoj v Česku
• Rakouské císařství
• Parlamentní volby v Předlitavsku 1848

• (německy) Text Dubnové ústavy
• (německy) Text Dubnové ústavy