Pierre Riel de Beurnonville

Beurnonville pocházel ze staré rodiny burgundské šlechty a byl určen k duchovní dráze, ale dal přednost vojsku. Jako major sloužil ve Východní Indii v letech 1779-1781. Nespravedlivě sesazen přijel zpět do Francie a jako odškodnění obdržel důstojnický post v švýcarské kompanii hraběte de Artois (1789 plukovník). Přidal se k revolucionářům a roku 1792 byl povýšen do hodnostri marechal de camp (přibližně generálmajor) a stal se adjutantem maršála Lucknera. Byl pověřen organizací severní armády. Bojoval u Valmy (20. září 1792) a hájil Lille. Vlivem girondistů byl 8. února 1793 jmenován ministrem války Francie a byl nakonec respektován i jakobíny, kteří jej zprvu nenáviděli. Dumouriez jej chtěl získat pro svůj plán státního převratu, ale Beurnonville jej vyzradil národnímu konventu. Ten jej 1. dubna 1793 odeslal spolu se čtyřmi komisaři konventu Camusem, Lamarquem, Bancalem a Quinettem, aby Dumourieze zatkli. Ten však všech pět emisarů zajal a vydal Rakušanům. Po 33 měsíčním pobytu v olomoucké pevnosti byli všichni vyměněni (listopad 1795) za vévodkyni Angoulemskou (dcera Ludvíka XVI.).

Po návratu obdržel Beurnonville velení v severní armádě, ale roku 1798 musel funkci složit pro zdravotní obtíže a byl direktoriem jmenován generálním inspektorem pěchoty. Připojil se k Napoleonovi a byl roku 1800 jmenován mimořádným vyslancem v Berlíně a roku 1802 v Madridu. Roku 1804 byl jmenován velkodůstojníkem Čestné legie a roku 1805 senátorem. Poté roku 1809 byl povýšen do hraběcího stavu (comte d’Empire). Roku 1814 hlasoval pro sesazení Napoleona Prvního a jako člen prozatímní vlády proti dosazení Napoleona Druhého. Ludvík XVIII. jmenoval jej pairem a státním ministrem. Během Sta dnů zůstal po boku Ludvíka XVIII. v Gentu a král jej roku 1816 povýšil do hodnosti maršála Francie. Roku 1817 přijal opět titul markýze.