Petr Lébl

Jeho celý život byl propojen s divadlem. Od svých 15 let byl členem amatérského divadelního souboru Dopravních podniků DOPRAPO (poté Jak se vám jelo, později JELO), kde získal svou první hereckou roli v inscenaci Kolotoč splněných přání. Vystudoval střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici, obor grafická úprava tiskovin. Svůj obor pak také hojně využíval během svého působení na divadelní scéně. Již ke svým amatérským inscenacím navrhoval originální divadelní programy, v tom také pokračoval i jako profesionál. Svůj grafický talent využíval i při navrhování divadelních plakátů k některým inscenacím, další plakáty pak vytvářel i pro jiné divadelníky.

V roce 1982, ještě jako student střední školy, udělal variace na Vonnegutovu Grotesku jako diafon – ozvučené diapozitivy. Tehdy napsal Vonnegutovi k jeho šedesátinám a dostal odpověď. O tři roky později (1985) udělal Grotesku už jako divadlo, sám si v této inscenaci zahrál hlavní roli. Vonnegut byl v té době náhodou v Praze a navštívil Léblovo představení. Okamžitě mu bylo jasné, že se setkal s mimořádným talentem. Od tohoto roku až do roku 1990 pracoval jako režisér, scenárista, výtvarník (scéna a kostýmy), herec, tvůrce zvukové (hudební) partitury a šéf již výše zmiňovaného amatérského souboru JELO. Lébl byl vždy výsadním tvůrcem celé inscenace.

Svou jasnou představu o podobě divadla pro lidi řekl již v roce 1986 do Zpravodaje Šrámkova Písku: „Můj základní názor na divadlo je, že by to měla být především podívaná. Hlavní důraz kladu na vizuální a výtvarnou podobu inscenace - myslím to v totálním smyslu, ne jenom v oblasti kostýmu, dekorace, ale i v osobnostech herců a po choreografické stránce.“

Ještě jako amatér se Lébl několikrát pokoušel dostat na FAMU, kde se však vždy setkal s odmítnutím s konečným verdiktem „nepřijat pro nedostatek talentu“. Pracoval jako výtvarník v socialistickém podniku Propagační tvorba a v té době hlavně neustále psal jednu inscenaci za druhou. Po neúspěších se studiem na FAMU se přihlásil na DAMU, kam byl přijat hned napoprvé. Na DAMU však nedostudoval (obory režie, scénografie a autorské herectví), i když to ještě mnoho let zkoušel. Nepřekonal pocit ztráty po smrti svého otce. Svou diplomovou práci nazvanou Plný prostor, kterou vymyslel jako opozici k Prázdnému prostoru legendárního režiséra Petera Brooka, nenapsal. Dva roky po revoluci také rozpustil svůj amatérský soubor, to už měl ale za sebou prvních deset režií.

Od roku 1992 až do své dobrovolné smrti 1999 byl již čistým profesionálem. Svou první profesionální inscenaci nastudoval roku 1992 v Divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo na Smíchově). Jednalo se o hru jeho spolužáka z DAMU Egona Tobiáše nesoucí název Vojcev. Po premiéře tohoto díla napsal jeho profesor, ale zároveň také jeho oddaný žák, Ivan Vyskočil: „Jsem ohřměn.“ On sám pak tuto inscenaci věnoval Vonnegutovi se slovy „andělovi mého času“. I přesto, že hra vyvolala v divadelním světě velký skandál, dalo mu Divadlo Labyrint ještě jednu šanci. Tu využil uvedením Dorstovy hry Fernando Krapp mi napsal dopis.

V roce 1993, se stal uměleckým šéfem Divadla Na zábradlí, kde toho roku, ještě jako hostující režisér, inscenoval hru J. A. Pitínského Pokojíček. V Divadle Na zábradlí zažil svoji vrcholnou éru. Na Zábradlí také hojně využíval svůj výtvarný talent. Navrhl podobu vstupenek, vytvořil celý výtvarný design divadla, a to včetně řešení interiéru stylové kavárny. Za svého působení v Divadle Na zábradlí vytvořil celou řadu inscenací. U naprosté většiny inscenací figuroval jako autor scénické výpravy pod pseudonymem William Nowák (též W. N.). Za dvě z nich obdržel Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku, konkrétně šlo o inscenace Racek (1994) a Ivanov (1997), obě podle A. P. Čechova.

V Divadle Na zábradlí udělal také důležitý krok pro neslyšící, když při uvedení představení Plukovník Pták Christa Bojčeva postavil na pódium tlumočníka do znakového jazyka.

Svou komplexní představu scénografického řešení představil i mimo své „domácí“ působiště, a to v roce 1996 jako hostující režisér inscenace Rostandova Cyrana z Bergeracu v divadle Habima a izraelském Tel Avivu. V roce 1997 v pražském Národním divadle režíruje Branibory v Čechách Bedřicha Smetany (scénografie Šimon Caban).

Spolupracoval také na projektech s Českou televizí, kde mimo jiné natočil 9 dílů Studia Kroměříž (cyklus fiktivních diskusních pořadů), většinu svých divadelních inscenací a umělecko-publicistický vícedílný pořad z Eliadovy knihovny, malé scény Divadla Na zábradlí.

Svůj život ukončil dobrovolně v provazišti Divadla Na zábradlí dne 12. prosince 1999. Dožil se věku 34 let.

V roce 2005 byla uspořádána retrospektivní výstava Petr Lébl: 1 : 1, která proběhla v Praze v Gallery Art Factory na Václavském náměstí. Představila jej v širokém spektru jeho tvorby a zmapovala jeho činnost od amatérských začátků až do konce jeho profesionální činnosti, až do jeho smrti. Na výstavě byly vystaveny jeho vlastní výtvarné návrhy scény i kostýmů, propagační texty z dob, kdy byl propagačním referentem Dopravního podniku hl. m. Prahy.

V roce 2005 byl také vydán jako příloha časopisu Svět a divadlo útlý svazek jeho posmrtně shromážděných básní.

V roce 2008 byla v nakladatelství Host vydána kniha Radky Denemarkové Smrt, nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla, která mimo jiné získala v roce 2009 cenu Magnesia Litera za publicistiku.