Švandovo divadlo na Smíchově

V roce 1871 otevřel Pavel Švanda ze Semčic na Smíchově v místech dnešního náměstí Kinských divadelní nekrytou arénu nazývanou Aréna v Lesíčku, nebo Aréna v Eggenberku (podle protějšího hostince).[1] V zimě divadlo hrávalo nejdříve v sále nedalekého hostince U Libuše čp.1 na nároží Schwarzenbergovy silnice (tj. dnešní Štefánikovy ulice) a ulice Holečkovy. Později bylo v nádvoří domu U Libuše postaveno Divadlo U Libuše. Na tomto místě se divadelní tradice udržela až dodnes. Divadlo projektované pro 1000 osob bylo otevřeno v roce 1881 Smetanovou Hubičkou.[2] V roce 1886 byla aréna zbourána, v roce 1891 byla na nedalekém nábřeží postavena nová Aréna na Smíchově, divadlo tak hrálo v létě v aréně a v zimě v divadelní budově, ve dnech velkého zájmu pak na obou scénách současně.[3]

V roce 1900 bylo divadlo zásadně přestavěno, pozice jeviště a hlediště se vyměnily, a tato dispozice se dochovala dodnes. V roce 1908 pak bylo přejmenováno na Intimní divadlo. V roce 1928 v době počínající hospodářské krize byl soubor rozpuštěn[4] a v budově se vystřídalo několik divadelních nájemníků. V letech 1928–1930 zde působilo Divadlo Vlasty Buriana, v letech 1931–1932 pak Divadlo komiků (Ferenc Futurista a Jára Kohout). Od roku 1932 divadlo působí opět jako Švandovo divadlo, v letech 1935–1938 bylo v nájmu Járy Kohouta a v letech 1939–1944 pak Jaroslava Fošena. V roce 1944 bylo divadlo definitivně zavřeno, o rok dříve byla zbourána i Aréna na Smíchově.[2]

Po válce bylo divadelní podnikání zakázáno a v září 1945 zde vzniklo Realistické divadlo, od roku 1953 přejmenované na Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. Roku 1957 vyhrál architektonickou soutěž na rekonstrukci budovy architekt Josef Gočár. [5]. V tomto, na svou dobu poměrně moderním řešení interiérů a v jejich konstruktivistickém nebarevném řešení hrálo divadlo až do roku 1991. Období let 1945–1991 podrobně mapuje publikace Jaromíra Kazdy Realistické divadlo 1945–1991.[6]

Realistické divadlo sehrálo zcela zásadní roli ve druhé polovině roku 1989. Na úvod divadelní sezóny uvedlo projekt pod názvem Res publica I aneb Jak jsme nezažili 20. léta, kterým připomnělo díla zakázané literatury nebo úmyslně zapomínané autory a osobnosti. 27. října mělo premiéru pokračování projektu Res publica II aneb Tak jsme to zažili, pojednávající podobným způsobem šedesátá léta. Ten byl ještě odvážnější ve výběru národu zamlčovaných autorů i ve formě.[7] Kolem hlediště byly zavěšeny pruhy balicího papíru, kam diváci psali své vzkazy režimu. Po násilném potlačení protestu studentů na Národní třídě 17. listopadu 1989 se večer 18. listopadu v Realistickém divadle sešli pražští i mimopražští divadelníci za přítomnosti Václava Havla a vydali prohlášení, kterým se přidali k týdenní protestní stávce studentů. Zároveň vyzvali všechny občany ke generální dvouhodinové stávce 27. listopadu.[8] Pozdě večer následujícího dne, v neděli 19. listopadu, se na divadelní kopírce rozmnožovalo Provolání k akademické obci a československé veřejnosti, které odpoledne za redakce Josefa Vavrouška sestavili lékaři a vědci v počítačové laboratoři FVL UK.[9]

V roce 1991 bylo přejmenováno na Divadlo Labyrint. V roce 1998 kvůli sporům o restituci budovy divadla i počínající dlouhodobé rekonstrukci opět celý soubor zanikl a divadlo bylo dlouhodobě uzavřeno.[10][11] Znovu bylo otevřeno v roce 2002 jako Švandovo divadlo na Smíchově.

V současné době je Švandovo divadlo na Smíchově příspěvkovou organizací hlavního města Prahy.[12] Ředitelem divadla je (od jeho znovuotevření v roce 2002) Daniel Hrbek. Divadlo disponuje dvěma hracími prostory a to Velkým sálem s kapacitou 300 míst a komornějším Studiem pro 50 až 100 diváků. Na obou scénách se hraje činohra – repertoár Švandova divadla tvoří inscenace stálého činoherního souboru, převážně jde o díla současných autorů,[13] ovšem můžete zde zhlédnout i jiné hostující divadelní soubory, a to nejen pražské. Svým příznivcům nabízí divadlo možnost setkávat se s výjimečnými osobnostmi českého, evropského i světového umění v rámci cyklu talkshow Scénické rozhovory a při pravidelných produkcích koncertů nadžánrové, klasické hudby i world-music. Mezi významné aktivity divadla patří také programy pro děti a mládež. Neméně důležitá je snaha intenzivněji rozvíjet mezinárodní spolupráci a vytvářet projekty se zahraničními partnerskými divadly a jejich osobnostmi. Dále má divadlo k dispozici vybavenou zkušebnu s příslušenstvím a profesionální nahrávací studio. Švandovo divadlo také nabízí širokou škálu workshopů a dílen pro všechny věkové kategorie, jednotlivce i skupiny.

Divadlo má bezbariérový přístup, je klimatizováno a prostor Velkého sálu je vybaven indukční smyčkou pro nedoslýchavé, která je dostupná trvale. Švandovo divadlo na Smíchově je prvním divadlem v Praze, které pravidelně nabízí jedno představení v měsíci s českými titulky a umožňuje tak širší nabídku kulturního vyžití pro neslyšící a nedoslýchavé diváky. Všechna představení ve Velkém sále jsou dostupná také anglicky mluvícímu publiku, jelikož jsou opatřena anglickými titulky.

• Jaromír Kazda: Realistické divadlo 1945–1991, Pražská tisková kancelář, Praha, 2005 (náklad 600 ks)