Periferie (geografie)

Periferie je v geografii pojem, který v rámci polarizace prostoru (tedy dělení na jádro a periferii) označuje území polohově nebo významově odlehlé, okrajové či nedostatečně integrované.

Mapa států světa ve 20. století.

Definice pojmu periferie

Periferii definovala v roce 1998 Schmidt, jehož definici v roce 2001 rozšířili Havlíček a Chromý; podle nich jsou periferie „specifická území s poruchou funkčně-prostorových vztahů, která jsou výsledkem nerovnoměrného působení vzájemně se podmiňujících sociálních, ekonomických, politických, kulturních i fyzickogeografických faktorů; jedná se o území nedostatečné integrace do (v daném místě a čase dominujících) struktur, procesů a systémů“.[1]

  • Centrum (jádro) je privilegovaným místem v určitém teritoriu. Řídí, kontroluje, ale samo je závislé na zdrojích z periférie.
  • Periferie je územní jednotka podřízená autoritě centra. Na vzdálenosti od něho nezáleží, ale pokud neznáme vlastnosti centra, nemůžeme chápat ani struktury a funkce periférie (příkladem je Britská koloniální říše).

Typy perifernosti

K definování periferie může být využito mnoho kritérií.[pozn. 1] V zásadě však rozlišujeme dva typy perifernosti; jsou jimi:[3]

  • polohová perifernost – Jako polohově periferní území se označují taková území, která mají nevýhodné postavení v integrální prostorové organizaci. Může se jednat o nedostatečnou dopravní dostupnost, fyzickogeografické bariéry atp. Často jsou polohově periferní regiony v příhraničních oblastech (tzv. pohraniční periferie). Též jsou často polohově periferní regiony při vnitřních hranicích administrativních celků – tzv. vnitřní periferie[4] (například Podbořansko ležící na hranici Ústeckého, Karlovarského, Plzeňského a Středočeského kraje).
  • významová perifernost – Jako významově periferní území se označují taková území, která nedostatečně participují na politických, ekonomických a společenských procesech. Záleží rovněž na tom, zdali je území příjemcem nebo šiřitelem impulsů rozvoje.
  • ekologická perifernost – Jako ekologicky periferní území se označují regiony přeměněné vlivem lidské činnosti (kulturní krajina) jako např. Praha nebo Ostravsko.

Model kontinua

Americký sociolog Immanuel Wallerstein změnil původní model polarit (jádro - periferie) na model kontinua (jádro - semiperiferie - periferie - marginální region). Ve smyslu socioekonomických vztahů existuje kontinuum centrum – semiperiferie - periferie – marginální region. Periferie se sice nachází v podřízené pozici vůči centru, je však na rozdíl od marginálního regionu integrována do systému.

  • Centrum (jádro) je privilegované místo v určitém teritoriu. Řídí, kontroluje, ale samo je závislé na zdrojích z periférie.
  • Semiperiférie je termín používaný od konce 70. let 20. století. Leží mezi centrem a periferií, jedná se tedy o rozvinutější oblast než je periférie, ale nemá dostatek kvalit centra. Orientuje se na něho a opomíjí periferii.
  • Periférie je územní jednotka podřízená autoritě centra. Na vzdálenosti od něho nezáleží, ale pokud neznáme vlastnosti centra, nemůžeme chápat ani struktury a funkce periférie (příkladem je Britská koloniální říše).
  • Marginální regiony představují další stupeň perifernosti. Periferní regiony jsou alespoň částečně integrovány do ekonomického systému, na rozdíl od regionů marginálních, které jsou ekonomicky izolovány (nacházejí se mimo systém), jsou vyloučeny z politických, sociálních a ekonomických rozhodovacích procesů.

Rámcové oblasti

Český geograf Jaromír Korčák označoval periferie pojmem oblasti rámcové (na rozdíl od oblastí kmenových).[5]

Poznámky
  1. Pojem „klasická periferie“ se používá pro hospodářsky zaostalá území charakteristická nízkou hustotou zalidnění, převažujícím venkovským osídlením a vysokou zaměstnaností v primárních odvětvích.[2] Pojem „periferie“ se v geografii objevuje v řadě významů. Někteří autoři tento pojem používají výhradně ve smyslu geometrickém, tj. pro území na okraji, pro oblasti vzdálené od středu, tedy i pro pohraničí jako celek. V posledních letech převládá spíše použití ve smyslu Maradovy a Chromého definice „klasické periferie“, ale objevují se také nová použití pro zaostalá území nezemědělského charakteru (staré průmyslové oblasti), ekologicky devastovaná území (těžební areály) apod.

Odkazy

Reference
  1. HAVLÍČEK, Tomáš; CHROMÝ, Pavel; JANČÁK, Vít; MARADA, Miroslav. Vybrané teoreticko-metodologické aspekty a trendy geografického výzkumu periferních oblastí. In: Problémy periferních oblastí. Praha: Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-10. ISBN 80-86561-21-6. S. 15. Archivováno 10. 10. 2008 na Wayback Machine
  2. MARADA, Miroslav; CHROMÝ, Pavel. Contribution to studies on peripheric regions of Czechia. In Acta Facultatis Rerum Naturalium Universitatis Comenianae Geographica - sborník příspěvků z 3. slovensko-česko-polského seminária v Bratislavě, 1999, 2/I. Bratislava : Univerzita Komenského, 2000, s. 241-255.
  3. KOUTSKÝ, Jaroslav. Měnící se postavení původně periferních pohraničních oblastí, případová studie Euroregion Krušnohoří. In: Problémy periferních oblastí. Praha: Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, 2005. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-10. ISBN 80-86561-21-6. S. 126. Archivováno 10. 10. 2008 na Wayback Machine
  4. MUSIL, Jiří. Nové pohledy na regeneraci našich měst a osídlení. In Územní plánování a urbanismus. 1988, ročník 15, číslo 2, s. 67-72.
  5. KORČÁK, Jaromír. Geopolitické základy Československa, jeho kmenové oblasti. Praha : Orbis, 1938, 170 str.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.