Pergamonské muzeum

Muzejní budova v historizujícím stylu je druhá v pořadí postavená pro Pergamonský oltář na muzejním ostrově. Zvenčí vypadá jako mezopotámský chrám v pruském stylu s detaily ve stylu pruského neoklasicizmu. Stavba muzea nebyla v podstatě nikdy dokončena.[1] Pod jižním křídlem bylo nutno betonovým překryvem uzavřít 50 metrů hlubokou puklinu (tzv. Kolk), pozůstatek z doby ledové.[1] Ve vstupním centrálním křídle je situována hala Pergamonského oltáře (centrální místnost muzea), severní křídlo patřilo původně Německému muzeu (Deutsches Museum), jižní křídlo hostí sbírku islámského umění.

Pergamonský oltář

Budova vznikla jako poslední muzejní objekt na ostrově, určený k umístění velkých exponátů, které se do Berlína dostaly díky rozsáhlým vykopávkám a nákupům na Blízkém východě v oblasti Středomoří (začaly v roce 1875). První muzejní budova vznikla v roce 1901, jejím hlavním kusem byl zrekonstruovaný a nově vystavený Pergamonský oltář. Budova na ostrově vydržela pouze několik let, již v roce 1909 plány k expanzi sbírky vedly ke stavbě nové budovy. Architektonické plány vypracoval Alfred Messel, po jeho smrti v nich pak pokračoval Ludwig Hoffmann, který svůj plán ve spolupráci s městským architektem Wilhelmem Wille v roce 1930 realizoval. Budova měla mít tři křídla (jejich stavba byla skutečně realizována), spojená na straně řeky kolonádou (nerealizována). Stavba byla přerušena po dobu I. světové války, dokončena byla teprve v roce 1930. S budovou Bodeho muzea a Nového muzea spojoval Pergamonské muzeum pár krytých mostů, nicméně ty byly už v době stavby chápány jako provizorní.[2]

Na počátku 2. světové války bylo muzeum uzavřeno, rozměrné kusy však nebylo možné přestěhovat do krytů, bomby proto silně poškodily Trhovou bránu z Milétu a fasádu Paláce Mshatta. Menší kusy, především vlysy Pergamonského oltáře byly sice ukryty, po válce byly nicméně odvezeny do Sovětského svazu a na jejich vrácení se čekalo až do roku 1959, k úplnému sjednocení sbírek došlo teprve po sjednocení Berlína v roce 1990. Od roku 2013, pravděpodobně do roku 2025, probíhá rekonstrukce muzejní budovy, díky níž jsou některé výstavní místnosti pro veřejnost uzavřeny. Po ukončení rekonstrukce by měly být vystaveny i dosud v depozitářích uložené kusy fasásy paláce v Mshattě, mělo by dojít k úplné reorganizaci muzejních místností a napojení muzea na Archeologickou promenádu, podzemní chodbu, spojující jednak 4 hlavní muzejní budovy ostrova (s výjimkou Staré národní galerie), která má však dále fungovat jako samostatný výstavní prostor.

Trhová brána z Milétu

Fasáda paláce v Mshattě

V muzeu jsou sbírky islámského umění, starověkého blízkého východu a část sbírky klasické antiky. Nejvýznamnější kusy jsou:

Pergamonský oltář – Velký oltář vybudovaný na terase akropole v Pergamonu okolo roku 170 př. n. l. Eumenem II. K oltáři patří i vystavené vlysy znázorňující zápas bohů a gigantů (gigantomachie), symbolizující boj mezi pergamskými Řeky a barbarskými Galaty. Oltář byl odkryt pruskou expedicí v průběhu tří sezón vykopávek (1878-1886). Vystavená část je pouze jednou dochovanou částí původně čtvercové stavby.

Trhová brána z Milétu – brána, která původně stávala u vstupu na tržiště antického Milétu je vystavena jako celek (rozměry 28,29 x 6,66 metrů, výška 16,73 metrů), více než 60 % stavby je tvořeno původními kameny. Brána vznikla v 2 století našeho letopočtu jako přechod mezi agorou a tržištěm.

Ištařina brána – původně byla osmou bránou babylónského vnitřního města. Vystavěna byla kolem roku 575 př. n. l. z příkazu novobabylonského krále Nebukadnesara II. a byla zasvěcena babylonské bohyni plodnosti, lásky a války, Ištar. Většinu jejího povrchu tvoří modře glazované cihly se zvířecími motivy, především draky a býky.

Fasáda paláce v Mshattě – fasáda pouštního paláce, jehož zbytky se nachází poblíž dnešního letiště Jordánského hlavního města Ammánu. Fasáda se do Berlína dostala jako dar otomanského sultána Abdula Hamida II. císaři Vilémovi II.

Komnata z Aleppa – nejstarší dochované dřevěné panely z dob osmanské říše. Vytvořena byla kolem roku 1600 jako přijímací místnost křesťanské rezidence v syrském Aleppu. Dřevěné panely jsou bohatě ornamentálně zdobeny.

• 
  Bohyně z Taranta (Persefóné, 480-460 př. n. l.)
• 
  Řecká nádoba
• 
  Korintská pyxis
• 
  Lékythy
• 
  Mozaika s papouškem (Alexandrie, 2. stol. př. n. l)