Perdita

Libreto k opeře Perdita vzniklo již v roce 1888[1] a začínající dramatik Jaroslav Kvapil je původně napsal pro Karla Kovařovice[2]. Nakonec však na něm začal pracovat skladatel Josef Nešvera a partituru sepsal od února 1892 do října 1893.[3] V té sobě měl Nešvera za sebou jen jeden operní pokus, komickou operu Bratránek, jež však vinou špatného libreta, ale i nedramatické hudby ani po přepracování nedošla provedení v Národním divadle, pro které byla určena.[4]

Národní divadlo Perditu přijalo v říjnu 1894[3] a 21. května 1897 ji poprvé uvedlo[5]. Mezitím stačilo české divadlo v Brně provést následující Nešverovu operu, komickou jednoaktovku Lesní vzduch (1896). I když se v originálním znění Shakespearova pohádka odehrává zčásti v Čechách, libretista tento motiv odstranil a země králů Leonta a Polixena zůstávají bezejmenné; Národní divadlo navíc pojalo výpravu v exotickém orientálním duchu.[6] Jak psala Kateřina Emingerová v Ženském světě, „[v]ýprava zpěvohry byla v pravdě skvostná, nové dekorace a bohaté kostymy solistů i sboru dodali provozování lesku neobyčejného“.[7]

Libretista Perdity Jaroslav Kvapil v roce premiéry, 1897

Premiérové přijetí u obecenstva bylo příznivé. Časopis Našinec z Nešverova domovského Olomouce referoval, že „Vnější úspěch byl znamenitý. Divadlo bylo plno, zvláště řízení a lože byly úplně obsazeny. Přítomný skladatel byl odměněn mnohonásobným potleskem a několikrát vyvoláván na jeviště.“ Hubert Doležil v brněnských Lidových novinách zdůrazňoval, že šlo o první moravskou operu, kterou Národní divadlo uvedlo (i když Nešvera pocházel z Čech, byl na Moravě považován za „aklimatisovaného“).[8] Avšak reprízy premiérový zájem nepotvrdily. Perdita byla po dvou dalších představeních (24. května a 1. června 1897)[5] pro předplatitelské skupiny stažena a vícekrát se na divadelním jevišti neobjevila.

Kvapilovo libreto přebírá v zásadních liniích děj Shakespearovy Zimní pohádky. Soustředí se však především na milostný příběh královských dětí Florizela a Perdity, zatímco první tři dějství Shakespearovy hry soustředěné příběh krále Leonta a jeho ženy Hermiony jsou stažena do prologu. Opera byla uvedena deset let po vzniku libreta a Kvapil se k němu příliš nehlásil; měl výhrady ke své mladistvé práci a stěžoval si na textové doplňky ve druhém a třetím jednání, které skladatel bez dorozumění s ním učinil.[1] Po letech vzpomínal: „udělal jsem, dvacetiletý pošetilec, ze Zimní pohádky operní libreto, jež bohužel nezapadlo v zasloužené zapomnění, nýbrž bylo mnou za mrzkou stovku prodáno skladateli Nešverovi. Trest dostavil se po letech; měl jsem už jakés takés jméno literární, když se Nešverova Perdita hrála r. 1897 na Národním divadle, a libretista se přitom mohl hanbou propadnout.“[9]

Novinoví recenzenti, kteří byli obecně vůči libretům velmi kritičtí, přijali text Perdity blahosklonněji, uznávali vhodnost předlohy (se Shakespearem má každý libretista „vždy aspoň z poloviny vyhráno“, psal Jaromír Borecký v Národních listech[10]) i nutnost její redukce (i když Václav Müller ve Vlasti zpochybňoval soustředění se na spíše pasivní pár mladých milenců než na jejich rodiče, skutečné hybatele děje[11]). Kateřina Emingerová mínila, že Kvapil provedl svou adaptaci „velmi prospěšně, jsou tu plynné verše, dobrá česká deklamace pro zpěv způsobilá, účinné rozdělení jednání a výjevů“.[7] Borecký se domníval, že Kvapil nevytěžil z předlohy dostatečně dramatické momenty a šel skladateli příliš na ruku zdůrazněním lyričnosti, avšak chválil ušlechtilý jazyk, smysl pro charakteristiku postav, náladu scén a rozvíjení výstupů.[10] Karel Knittl ve své recenzi v Daliboru však vyčítal téměř úplné odstranění komických scén – „prostý, humorem překypující tón ustoupil téměř na dobro pathosu“ –, což omezilo i rozmanitost podkladu pro hudbu.[12] František Hejda ve Světozoru shrnul: „Nijaký silácký výkon, ale rovněž nic nejapného, divadelně nemožného.“[13]

Některé recenze zdůrazňovaly modernost hudby ve wagnerovském smyslu a vyzdvihovaly používání techniky příznačných motivů pro jednotlivé postavy (tak např. Hubert Doležil).[8] Jaromír Borecký psal: „Co do formy hoví modernímu kompromissu, nezavrhujíc čísel uzavřených, ale též pečlivě propracovávajíc části dialogické.“[10] František Hejda to však zpochybňoval: „Opera nemá jednotného stylu, úměrné formy, konvergence. Vymeziti jí platnost kompromisní mezi staršími směry a wagnerovskou reformou nezdá se nám zcela správným. Je zde na to příliš mnoho ostrých kontrastů, nápadného připínání ku vzoru Wagnerovu a málo vlastní vyhraněnosti.“ Příznačné motivy zde nemají „ráznosti a plastičnosti náležité,“ aby mohly fungovat jako stavební prvky: „zdály se býti tak solidním a důkladným základem budovy – ale nastojte! zklamaly úplně. Zabořily se někam do prolákliny, zanikly v hlubině a celá pracně vytýčená stavba povážlivě se zbortila.“[13] Podobný názor o nich měl Emil Axman[4] i Karel Knittl[12]. Podle recenzenta Katolických listů tyto motivy „nevyrůstají úplně z organismu dramatu samého, a proto působí spíše jako reminiscence“,[14] a s tímto názorem souhlasil i Borecký[10].

Instrumentaci recenze nevěnovaly větší pozornost; Borecký ji označily za „celkem šedou“[10], podle Katolických listů byla „svědomitá“, týž časopis ve shodě s ostatními recenzenty vytýkal „některé přílišnosti v užívání plechů nebo podivné trochu kombinace“.[14] Kritici si povšimli též smělých harmonií a modulací a technicky zručného polyfonního zpracování nástrojové hudby i ansámblů (nechyběla ani šestihlasá fuga[15]), což ovšem vedlo až k oratornímu dojmu.[16][14]

Recenzenti přiznávali Nešverově ušlechtilost a nevšednost, vesměs však zcela postrádali dramatičnost, „divadelní krev“ (Borecký)[10].[4][14][7] Hudba k Perditě byla spíše podle Karla Knittla spíše chrámová hudba, „která v ryzosti své vylučuje všechen žár a vzruch, hovíc jedině citu zbožnosti.“[12] Stejně tak kritika postrádala (kromě komické postavy Autolyka) hudební charakterizaci postav. „Král Leontes na příklad v žárlivosti a hněvu přednáší výborně deklamovaní, však hudebně stejně jednotvárné fráse,“ psal Karel Knittl.[12] Podle Václava Müllera hudba prokazuje „znamenitou routinu“, avšak trpí epickou rozvláčností.[11] Ani co do původnosti Nešvera nezaujal; podle recenzenta Katolických listů jeho hudba „nikde neproniká svéráznou novostí“.[14] Františku Hejdovi byla Perdita podnětem k úvaze o eklekticismu a poukazoval na Nešverovo skloubení vlivů wagnerovských, verdiovských i folklorních: „Je to skutečně práce eklektická […] vlastního samostatného směru, prýštícího z rázovité, hluboké individuality, práce tato nemá“.[16] Podle Huberta Doležila v této opeře Nešvera „zřejmě se dává na dráhu velké opery dle vzoru Dvořákova“.[17]

Pokud jde o celkové názory na Perditu, objevily se i názory plně pozitivní, např. ve zprávě časopisu Našinec: „Perdita jako celek jest dílo v pravdě umělecké, což ovšem nemá býti řečeno na úkor jednotlivostí, mnohé části působí dojmem přímo úchvatným.“[18] Podrobnou a velmi příznivou recenzi publikoval v Lidových novinách Hubert Doležil, který nezapíral, že je Nešverův „upřímný ctitel a bývalý žák“.[8] Takové hlasy však byly výjimkou. Jaromír Borecký v Národních listech nazval Perditu střízlivě „čestným prvním krokem staršího skladatele na nezvyklé půdě“[10] (opomíjeje přitom Bratránka a Lesní vzduch). František Hejda ve Světozoru mínil: „materiál všady dobrý, ale celek z něho vytvořený beze všeho stylu a valné působivosti, pochybený v založení a nešťastný v provedení.“[13] Kateřina Emingerová: „Takto jest celá zpěvohra úctyhodná práce pilného, svědomitého hudebníka, jemuž jsou k disposici nejhlubší vědomosti harmonie a kontrapunktu – melodiku, dramatický živel a instrumentaci v moderním pojetí postrádáme však zúplna.“[7] Nejmenší ohledy si bral František Václav Krejčí v revui Rozhledy: „[…] všeobecný dojem byl naprosté sklamání. To vyčteme i z eufemismů našich věčně blahovolných novinářských kritik […] Nechceme po nich opakovat komplimenty o známé solidnosti a svědomitosti p. Nešvery jako komponisty, neboť to jsou předpoklady, rozumějící se u seriósního díla samy sebou, a řekněme zpříma: p. Nešvera nemá ani kapku toho, co je k operní tvorbě nezbytno, totiž dramatické krve. […] Tak však, jak působí Perdita celkově na posluchače z jeviště, je to dílo nezdařené a neživotné.“[19]

Recenzenti se shodovali na tom, že nejcennější části mělo první jednání: „výtečné, svěží a jímavé“ lidové pastýřské sbory a tance, ze sólových zpěvů především charakteristická písnička Autolykova Narcisek už zase vzkvétá, píseň pastýřova Mně nad hlavou šlo osmdesát let, písně Perdity (Pod okny mi růže vonné, Mám plno květů) a zpěv Florizelův Má Perdito.[10][8][20] Shodovali se na doporučení, aby se Nešvera nadále držel u církevní hudby (Karel Knittl navrhoval přepsat některé části Perdity na „pěknou, upřímnou zbožností dýšící mši“[12]) anebo se pokusil o operu komickou, z lidového prostředí, neboť takové scény byly v Perditě nejzdařenější.[10][14][7] Tak Nešvera skutečně učinil již v Lesním vzduchu a také ve své poslední provedené opeře Černokněžník (Radhošť) z roku 1906.