Penninikum

Penninikum, penninická zóna nebo penninský příkrov, je příkrovová strukturní zóna v Alpách.

Sestává z hornin různého původu, z nichž všechny, kromě těch v Préalpes Romandes, byly v eocénu odlepeny a přesunuty a poté prošly silnou polystadiální přeměnou.[1] Horniny penninika mají původ mezi jižním evropským okrajem a severním okrajem Apulské desky a ležely na různých typech zemské kůry. Tvořily dno Piemontsko-ligurského a Valaiského oceánu a povrch Briançonnaiského kontinentálního pásma.

Penninikum obsahuje horniny nejvyššího stupně přeměny ze všech alpských zón. Nacházejí se zde i typické ofiolitové komplexy s hlubokomořskými souvrství, ale i přeměněné fylity, svory a amfibolity.

Označení penninikum je odvozeno od výskytu v Penninských Alpách.

Členění v Západních Alpách

V Západních Alpách se vyskytuje penninikum v nadloží helvetika. Byly zde vyčleněny 4 paleogeografické domény:[2]

  • Oblast původního Evropského kontinentálního okraje, která byla subdukována a pozěji exhumována. Tvoří ji vnější krystalinické masivy a helvétské příkrovy.
  • Oblast severopenninského (tzv. Valaiského) oceánu, která tvoří spodní penninské příkrovy. Výskyt eklogitových čoček poukazuje na to, že při subdukci tyto horniny dosáhly velkých hloubek v zemském plášti. Horniny bývalého Valaiského oceánu jsou tvořeny sedimenty křídového stáří, které byly přeměněny na mramor (původně vápence) jakož i terciérní flyš, přeměnený na svory.
  • Oblast Briançonnaiského mikrokontinentu. Jde o krystalinické horniny, které byly během hercynské orogeneze intrudovány granitoidy, jakož i přeměněné usazené horniny: na grafit bohaté karbonské sedimenty, červené permské pískovce, triasové evapority a tenké polohy jurských a křídových vápenců. Příkladem jsou příkrovy Sankt Bernard a Monte Rosa. Monte Rosa a Mischabelhörner jsou příkrovy fundamentu,[3] které tvoří rozsáhlá tělesa rul. Tato oblast dnes tvoří střední penninské příkrovy.
  • Oblast Piemontsko-ligurského oceánu nebo jihopenninského oceánu, představují ofiolity s hlubokomořskými jílovitými břidlicemi. Vápence, které se usadily v mělčích oblastech, byly přeměněny na mramor. Tvoří vrchní penninské (ofiolitové) příkrovy. V oblasti Piemontsko-ligurského oceánu se nacházel i tzv. Carvinský teran.[4]

Členění ve Východních Alpách

Ve Východních Alpách vystupují horniny penninika zpod austroalpinika ve třech tektonických oknech: Engadin, Vysoké Taury a v rechnitzském okně, blízko hranic s Maďarskem. Taurské okno se nachází v jádru mohutné klenby, proto obnažené penninikum tvoří nejvyšší vrcholy Východních Alp, jako například Grossglockner.[3] V této oblasti bylo penninikum členěno následujícím způsobem:

Porovnání východoalpských penninických jednotek s jejich západoalpskými ekvivalenty je dodnes předmětem diskusí. Hlubokomořské přeměněné horniny, které jsou typické pro penninikum v obou částech pohoří jsou označovány jako Bündnerschiefer nebo „schistes lustrés“. Ve Východních Alpách dodnes nebyla prokázána přítomnost Briançonnaiského terranu, což se vysvětluje tím, že mikrokontinent směrem na východ vykliňoval a oba oceány (Valaiský i Piemontsko-ligurský) se tu spojovaly do jednoho.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Penninická zóna na slovenské Wikipedii.

  1. Stefan M. Schmid, Bernhard Fügenschuh, Eduard Kissling, Ralf Schuster: Tectonic map and overtall architecture of the Alpine orogen. In: Eclogae geologicae Helvetiae. 97, 2004, ISSN 0012-9402, s. 93–117
  2. Froitzheim, N., Plašienka, D., Schuster, R., 2008: Alpine tectonics of the Alps and Western Carpathians. s. 1141 – 1232 in McCann, T. (Editor) 2008: The Geology of Central Europe. Vol. 2: Mesozoic and Cenozoic. Geological Society of London
  3. Mišík, M., Chlupáč, I., Cicha, I., 1984. Historická a stratigrafická geológia. SPN, Bratislava, 541 s.
  4. Pleuger, J., Roller, S., Walter, J. M., Jansen, E. & Froitzheim, N., 2007: Structural evolution of the contact between two Penninic nappes (Zermatt-Saas zone and Combin zone, Western Alps) and implications for the exhumation mechanism and palaeogeography. Internatiol Journal of Earth Sciences, 96, s. 229 – 252
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.