Pavlína ze Schwarzenbergu

Narodila se jako nejstarší potomek vévody Ludvíka Engelberta z Arenbergu (1750–1820) a vévodkyně Luisy Pauliny de Brancas-Villars, hraběnky z Lauraguais. V mládí pobývala na zámku Heverlé v dnešní Belgii. Její vzdělávání se skládalo ze studia cizích jazyků, krasopisu, kreslení, hudby, tance, jízdy na koni a katechismu. Celé studium bylo zakončeno cestou po Evropě, která skončila v Paříži. Ze záznamů v jejím deníku, který si vedla, se dá vyčíst její velký zájem o umění a kulturu bydlení.

Pavlíniným manželem se v květnu roku 1794 stal kníže Josef Jan Nepomuk ze Schwarzenberku. Na jednu stranu to byl překvapivý sňatek, protože se očekávalo, že si Josef Jan Nepomuk vezme za manželku některou z vysoce postavených říšských šlechtičen. Na druhou stranu však vévodové z Arenberku patřili ke starobylým rodům a Ludvík Engelbert, otec Pavlíny, byl senátorem. Podle všeho se tedy jednalo o sňatek z rozumu, ovšem manželství bylo od počátku šťastné.

Během šestnácti let manželství se Pavlíně narodilo 10 dětí, šest dcer a čtyři synové, jeden syn se však narodil mrtvý. Nejstarší potomek přišel na svět již v roce 1796, tedy dva roky po svatbě. Zajímavé je, jak se ke svým dětem chovala. Všem totiž tykala a navíc od pátého potomka své děti i kojila, což v té době nebylo obvyklé. Při výchově svých dětí se snažila držet rad Jeana Jacquese Rousseaua, který ve svých dílech nastínil kult tzv. nouvelle mére („nové matky"). V roce 1803 nechala své děti očkovat proti neštovicím a zvláštní péči věnovala své tělesně postižené dceři Marii Matyldě. Pro děti navíc pořádala plesy zvané kinderbály. Z jejích devíti dětí byli tři synové. Jan Adolf se stal dědicem schwarzenberského primogeniturního majorátu, Felix, se stal diplomatem a později rakouským ministerským předsedou a nejmladší Bedřich kardinálem a pražským arcibiskupem.

Během výchovy svých dětí stále kreslila, malovala a od roku 1803 společně se svým učitelem, malířem Franzem Ferdinandem Runkem připravovala v grafické technice leptu pohledy na schwarzenberská panství a interiéry sídel. Runk také vyučoval její děti.[1] Nadále udržovala kontakty s okolím pomocí korespondence. Měsíčně napsala nebo přijala kolem třiceti dopisů. Často se také účastnila různých divadelních představení a plesů. na konci 18. století se do módy na společenské úrovni dostaly tzv. salóny, tedy polosoukromá setkání, která se konala v bytě některého z účastníků. Pavlína si velmi oblíbila především ty, kde mohla rozvíjet svůj intelekt – tedy salóny, jejichž program obsahoval politické či filosofické debaty. Angažovala se také v amatérském divadle, sama se také objevovala v některých rolích (např. v roce 1805 v roli anděla). Věnovala se také kreslení. Do současnosti se dochovala řada kreseb a rytin, které vytvořila během svých pobytů na zámcích Hluboká nad Vltavou či Červený Dvůr. Často také pobývala ve Vídni a na zámku Český Krumlov.

V roce 1810 odjela s manželem a dvěma dcerami do Paříže. Zde se v neděli 1. července zúčastnila plesu pořádaném na rakouském vyslanectví na počest sňatku Napoleona Bonaparta s rakouskou arcivévodkyní Marií Luisou. Organizátorem plesu byl rakouský velvyslanec a Pavlínin švagr Karel Filip Schwarzenberg. Rakouské vyslanectví se nacházelo v paláci Montesson postaveném pro madame de Montesson, milenku Ludvíka Filipa Orleánského, dnes roh ulic Rue La Fayette a soukromé komunikace Cité d'Antin v IX. obvodu, palác se nedochoval. Na zahradě stál dřevěný provizorní sál pro 1200–1500 hostů. V průběhu plesu byla převržena hořící svíčka, od které vypukl požár, při němž zahynulo nebo bylo těžce zraněno několik desítek lidí. Pavlína se snažila v hořícím sále najít svoje dvě dcery a zachránit je. Během hledání se však na ni zřítil strop a Pavlína byla na místě mrtvá. Její smrt byla zbytečná – obě dcery byly již v tu dobu venku v bezpečí.

Její manžel se již podruhé neoženil. Výchovy osiřelých Pavlíniných dětí se ujala jeho sestra Eleonora Žofie ze Schwarzenbergu.