Marie Eleonora Windischgrätzová

Narodila 21. září 1796 jako prvorozené dítě knížete Josefa II. ze Schwarzenbergu a jeho manželky Pavlíny z Arenbergu. V mládí se o ni starala především matka, její výchova byla ovlivněna myšlenkami Jeana Jacquese Rousseaua, které sepsal ve spisu Emil čili o výchově. V roce 1810 však Pavlína zemřela při požáru sídla rakouského velvyslance v Paříži a Marie Eleonora se domnívala, že může za smrt své matky (ta totiž původně z hořícího sálu vyběhla ven, ale vzápětí se vrhla zpátky v domnění, že tam zůstaly její dcery).

V necelých jednadvaceti letech domov opustila, neboť se dne 16. června 1817 na zámku Hluboká provdala za knížete Alfreda Windischgrätze. Ve stejný den měla svatbu i její mladší sestra Pavlína, která si vzala knížete Eduarda Schönburg-Hartensteina.

Jelikož se nedochovaly žádné osobní deníky ani korespondence, zůstává jejich vzájemný partnerský život pro historiky neznámý. Během třicetiletého manželství se jim narodilo 5 synů a 2 dcery, přičemž nejstarší potomek přišel na svět již 9 měsíců po svatbě. V manželství se zaměřovala především na výchovu dětí.

V květnu 1848 byl Alfréd Windischgrätz povolán do Prahy, aby zde zjednal pořádek a potlačil projevy nespokojenosti Pražanů s absolutistickou vládou. Windischgrätz do Prahy přicestoval i s rodinou a ubytovali se jako obvykle v budově vojenského velitelství (bývalý palác Pachtů z Rájova) na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Vzhledem k postupnému přiostřování situace se kníže 8. června rozhodl uspořádat vojenskou přehlídku k demonstraci síly císařské armády. Pražané na to odpověděli 12. června velkou mší na Koňském trhu. Po mši se část Pražanů vydala před vojenské velitelství, kde v tu dobu pobýval Windischgrätz se svojí rodinou a přáteli. Potyčky s císařskými oddíly začaly už u Prašné brány a postupně se posouvaly Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí. O půl páté odpoledne se kněžna chtěla podívat, co se venku děje a přistoupila k oknu. Ještě než jej stihla otevřít, ozvalo se tříštění skla a kněžna se bezvládně skácela k zemi. Přivolaný lékař už mohl pouze konstatovat smrt.

Pohřeb kněžny se konal 10. července 1848, uložena byla do rodové hrobky ve farním kostele sv. Václava v Tachově. Ještě předtím byly její ostatky vystaveny na tachovském zámku. Pohřbu se zúčastnil českokrumlovský vévoda a Eleonořin bratr Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, kvůli situaci v Praze však nemohl být přítomen její manžel Alfréd Windischgrätz. V roce 1886 pak byly její ostatky přeneseny do nově vybudované hrobky v kapli Všech svatých v kladrubském klášteře.

Maux, který při srážkách s vojskem utrpěl sečnou ránu,[1] Ještě toho dne večer byl rakouskými vojáky vypátrán a zatčen[2] a označen jako hlavní podezřelý Maxmilián Maux, student a člen českého spolku Slávie, který byl na shromáždění podle svědků ozbrojen puškou. Podezření na něm utkvělo rovněž díky významnému postavení v řadách pražského studentstva. Po svém zatčení byl demonstrativně veden v poutech ulicemi města, následně uvězněn[3], vyslýchán a surově bit. Internován zůstal po celou dobu tzv. Pražského červnového povstání a do bojů v ulicích Prahy tak nezasáhl. Navíc proti němu neexistoval přímý důkaz.

Jeho vinu pak vyvrátila do té doby nevyužívaná balistická expertíza provedená pražským puškařem Antonem Vincenzem Lebedou.[2] Zbrojařský odborník porovnal ráži Mauxovy pušky s velikostí průstřelu ve skle okna a i z hlediska rozdílných povah nábojů zbraně (Maux vlastnil brokovnici, kdežto kněžna zemřela po zásahu jednou kulkou) podezření, že se jedná o vražednou zbraň, vyvrátil.[4] Jednalo se tak o první využití soudní balistiky v historii Rakouského císařství a možná i v celém světě. Maux byl nakonec z vězení propuštěn až s dalšími zadrženými na amnestii 16. září 1848[5] a skutečný viník nebyl nikdy vypátrán.

• POPELKA, Kristina. Tak nám zabili kněžnu. Tajemství české minulosti. Duben 2014, s. 48–51.
• BAJEROVÁ, Anna. Z české revoluce r. 1848. Praha: F. Topič, 1919.
• BAJEROVÁ, Anna. Svatodušní bouře v Praze r. 1848 ve světle soudního vyšetřování. Plzeň: K. Beníško, 1920.
• IVANOV, Miroslav. Podivuhodné příběhy. Praha: Práce, 1979.
• RUBÁŠOVÁ, Simona. Poslední rozloučení s kněžnou Marií Eleonorou Windischgrätz. Plzeň, bakalářská práce. Vedoucí práce Eva Mušková. s. 59. Dostupné online.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie Eleonora ze Schwarzenbergu na Wikimedia Commons