Patriarchát (církev)

Od 2. století si v církvi začaly získávat zvláštní autoritu (auctoritas) jisté církevní obce, které odvozovaly svůj původ od apoštolů (apoštolská posloupnost), od níž odvozovaly též svou důstojnost (dignitas). Biskupové těchto církevních obcí byli považováni vkládáním rukou za přímé následníky apoštolů.

První nikajský koncil roku 325 ustanovil, že tato tři biskupská sídla – Alexandrie, Řím a Antiochie mají zvláštní právní i učitelskou pravomoc nad ostatními církvemi (Alexandrie nad Egyptem, Řím nad Západem a Antiochie nad Sýrií). První konstantinopolský koncil přiřadil tuto pozici též Konstantinopoli jako „novému Římu“ po rozdělení říše a co do důstojnosti ji zařadil hned za Řím. Na Chalkedonském koncilu (451) získal patriarchální pravomoc Jeruzalém, kterému nikajský koncil přiznal jen čestný titul.

Od dob Justiniána I. se těmto oblastem začalo říkat patriarcháty a celá církev měla být spravována pentarchií – těmito pěti patriárcháty. Jejich pořadí bylo koncily pevně určeno:

1. Římský patriarchát, s patronem apoštolem Petrem
2. Konstantinopolský patriarchát, s patronem apoštolem sv. Ondřejem
3. Alexandrijský patriarchát, patron Marek Evangelista
4. Antiochijský patriarchát, apoštol Petr
5. Jeruzalémský patriarchát, Jakub, bratr Ježíšův

Prostřednictvím církevního společenství (communio) si navzájem tato biskupství udělovala jurisdikci nad všemi místními církevními obcemi. Byly považovány za garanty jednoty církve. K řešení vzájemných konfliktů sloužily ekumenické koncily. Tato společná autorita patriarchátů zanikla velkým schizmatem mezi západní a východní církví roku 1054.

V římskokatolické církvi existují dodnes biskupství, která jsou označována jako patriarcháty, která však právně nemají zvláštní učitelskou či právní autoritu:

• Patriarchát Západu – Řím: totožný s papežem, byl jediným katolickým patriarchátem, který měl svou autoritu ze starověku – titul oficiálně přestal používat papež Benedikt XVI. v roce 2008 (nominálně zrušen není)
• Latinský patriarchát jeruzalémský od roku 1099, obnoven v r. 1846 (jurisdikci má pouze pro římskokatolíky)
• Patriarcha Východní Indie – arcibiskup v Goi od roku 1886,
• Benátský patriarchát – přesunuto roku 1451 z Grada,
• Patriarcha lisabonský – od roku 1716,
• Patriarcha Západní Indie – nejvyšší kaplan španělského panovníka v letech 1524–1963
• Akvilejský patriarchát – titul zrušen 1751,
• Latinský patriarchát antiochijský – titul zrušen 1964,
• Latinský patriarcha Konstantinopole – titul zrušen 1964,
• Latinský patriarcha Alexandrie – titul zrušen 1964.

Pravoslavná církev uznává všech pět starověkých patriarchátů (včetně Říma), má čtyři tradiční:

• Patriarchát konstantinopolský (Řecký pravoslavný patriarchát) od 4. století
• Patriarchát jeruzalémský
• Patriarchát alexandrijský
• Patriarchát antiochijský

Nověji byly založeny:

• Patriarchát moskevský a celé Rusi (založen roku 1589, zrušen 1721 a obnoven 1917, pátý co do pořadí autority)
• Patriarchát gruzínský od 11. století
• Patriarchát srbský v Bělehradě od roku 1346
• Patriarchát bulharský od roku 918 v Sofii
• Patriarchát rumunský v Bukurešti

Svého patriarchu má Církev československá husitská. Je její hlavou a je volen církevním sněmem na 7 let a následně ordinován na biskupa (pozn.: CČSH nemá svěcení podle apoštolské posloupnosti). Titulu patriarchy užívají i hlavy Igreja Católica Apostólica Brasileira (ICAB), arcibiskup-primas Portugalské apoštolské katolické církve (PAIC) a Charizmatické episkopální církve. Titul se vyskytuje i u mormonů.

Patriarcha v Zenu je nositelem přímého Buddhova odkazu a jeho nejvyššího učení. Prvním zenovým patriarchou byl Mahá Kášjapa, přímý žák Buddhy. Slavný je také Bódhidharma, který přinesl buddhismus do Číny a 6. zenový patriarcha Chuej-Neng, autor Tribunové sútry.