Pancir-S1

Vývojem systému Pancir byla v roce 1990 pověřena konstrukční kancelář KBP Tula. Šlo o vývoj tehdejšího systému 9K22 Tunguska, který byl zaveden od roku 1982. Během doby, která uplynula od zavedení komplexu Tunguska do služby, se výrazně změnily technické charakteristiky prostředků leteckého útoku. Objevily se střely s plochou dráhou letu, dálkově ovládaná letadla s mimořádně malou efektivní odrazovou plochou a rychlost letu vzdušných cílů se zvýšila až na 1 000 m/s. Rakety systému Tunguska se při boji s novými hrozbami ukázaly jako neúčinné.

V roce 1994 byl vyroben první prototyp bojového vozidla Pancir a začalo jeho testování. Prototyp byl postaven na podvozku terénního vozidla Ural-5323.4 8x8 a veřejnosti byl představen v srpnu 1995 na letecké přehlídce v Žukovském. V této době však v důsledku hospodářské krize došlo k ukončení financování nového systému. Práce na Panciru se opět obnovily až v druhé polovině 90. let díky finanční pomoci ze Spojených arabských emirátů, se kterými byla 24. května 2000 podepsána smlouva v hodnotě 734 milionů dolarů na dodávku 50 kompletů Pantsir-S1 .

Navzdory mnoha technickým a organizačním problémům se poměrně rychle podařilo vyvinout raketu se středním doletem, nahradit kanón 2A72 za dvojici kanónů 2A38M ráže 30 mm a vyvinout hlavní subsystémy. Problém však nastal při vývoji radiolokátoru určeného ke sledování vzdušných cílů. Zpočátku se počítalo s víceúčelovým radiolokátorem 1L36 "Roman", který vyvinula v roce 1995 společnost Fazatron-NIIR, v roce 2005 však byl vyvinut nový radar 1RS2-E. Nakonec ale ani jeden z těchto radarů nebyl konstruktéry Pantsir-S1 považován za úspěšný.

V důsledku toho si vývoj vyžádal více času. Jelikož se jednalo o prakticky jiný systém, jak se původně uvažovalo, musely být se SAE dohodnuty nové podmínky smlouvy a dodávky prvních systémů byly přeloženy na rok 2006. Nový radar s fázovanou mřížkou však výrazně zlepšil vlastnosti celého systému.

Protiletadlový systém Pancir-S1 je vybaven 8 nebo 12 raketami 57E6 nebo 57E6-E. 57E6 je dvoustupňová raketa skládající se z letového a urychlovacího stupně s motory na tuhá paliva.

Raketa nese výbušnou tyčovou hlavici se střepinovým účinkem a má dálkové povelové navádění. Pro protiletadlový systém Pancir-S1 je charakteristická možnost navádět palbu jak kanónů, tak raket pomocí střeleckého radaru i optoelektronických přístrojů. Raketa nese rádiový i laserový transpondér, takže ji mohou sledovat obě složky systému navádění palby. Maximální nasazení prostředku Pancir-S1 tak zahrnuje navádění čtyř střel na dva cíle pomocí radaru a řízení palby kanónů na třetí cíl prostřednictvím optoelektroniky.

Protiletadlový systém Pancir-S1 je vybaven dvojicí kanónů ráže 30 mm s celkovou rychlostí palby až 5000 ran za minutu. Kanóny mohou používat tříštivo-trhavou, zápalnou nebo kumulativní munici. Typ munice je možné volit podle povahy cíle. Každý kanón je vybaven 700 náboji.

• Roman – prototyp z roku 1994 na šasi Ural-5323-20
• ZPRK 96K6 – sériová verze z roku 2005 na šasi KamAZ-6560
• Pancir-S1-O – verze z roku 2005, výzbroj 2×2 30mm 2A72, 2×4 57E6E, vybavena optickým systémem řízení výzbroje, chybí sledovací radar
• Pancir-S1E – exportní verze na šasi MAN-SX45, vyzbrojena raketami 9M311
• Pancir-2E – speciální exportní verze z roku 2006, radar s vylepšenými parametry
• Pancir-S1 – verze z roku 2006, výzbroj 2×2 30mm 2A38M, 2×6 57E6E, sledovací radar na sledování 4 cílů, zóna zachycení cíle 0,2 až 20 km rádius, do výšky 0 až 15 km
• Pancir-S1 (BM 72V6E) – upravená verze na šasi BAZ-6909-019
• Pancir-S2 – modernizovaná verze
• Pancir-M – námořní verze, v červenci 2015 zahájena sériová výroba
• Pancir-ME – vyvíjená exportní námořní verze systému.[2]
• Pancir-SA – roku 2017 představená verze systému určena k operacím v Arktidě. Je umístěna na dvoudílném pásovém pdovozku DT-30PM. Nese 18 řízených střel 57E6, kanóny naopak chybí.[3]
• Pancir-SM – modernizovaná verze, dostřel zvýšen na 40 km, vzdálenost zachycení cíle na 75 km