Přemysl Freiman

Ve čtyřicátých letech Freiman publikoval řadu odborných článků ve Filmových novinách a v časopise Kino. Prvním jeho výraznějším počinem byl soubor statí českých a slovenských filmových kritiků Díváme se na sovětský film z roku 1949, která nekriticky oslavuje sovětskou kinematografii od Lenina až do poválečných let. Publikace samozřejmě vyzdvihovala i příznivý vliv J. V. Stalina na sovětskou tvorbu. Zmíněny byly v publikaci různé filmové žánry, včetně dobové samozřejmosti – využití propagandistického filmu v boji za světový mír.[4] – Rozuměj: Šíření idealizovaných tvrzení o tom, že Stalin nechce válku, což byl pravý opak skutečnosti.[5]

V roce 1950 se Freiman podílel na výrobě podobně laděného propagandistického scénáře pro film Kdo potřebuje mír?.[6] Téhož roku se stal Freiman součástí samostatné československo-sovětské výrobní skupiny.[7] Začal rovněž řídit novou prestižní revue Nový film, čtvrtletník pro sovětské socialistické filmové umění.[8]

V letech 1949-53 působil ve Zpravodajském filmu. Freimanova spolupráce se stalinistickým režimem spadá po první poloviny padesátých let. V jeho tvorbě lze najít reportáž z prvního máje roku 1953 (Májová píseň) či dokument o pražském muzeu vůdce bolševické revoluce (Museum V. I. Lenina) z téhož roku. Oba snímky byly natáčeny barevně, aby snáze upoutaly pozornost při promítání veřejnosti v rámci nejrůznějších propagandistických akcí. Během roku 1953 natočil Freiman také truchlivě laděný dokument Zemřel Klement Gottwald.

Svá nejznámější a nejrozporuplnější díla však natočil už v roce 1950. V prvé řadě Přemysl Freiman po roce 1948 natáčel politické procesy s odpůrci komunistické vlády, vykonstruované tehdejší stalinistickou justicí. Natáčel i oba nejslavnější tuzemské zinscenované politické procesy. Tím prvním byl neblaze proslulý proces s Miladou Horákovou, který po vzoru velkých sovětských procesů probíhal od 31. května do 8. června 1950.[9] Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii.[10] O dva a půl roku později Freiman řídil i natáčení neméně známého zinscenovaného procesu s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským, který probíhal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952.[11]

Téhož roku Přemysl Freiman stačil natočit také svůj zřejmě nejznámější film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, zinscenovanou „dokumentární rekonstrukci“ tzv. Čihošťského zázraku natočenou pod dohledem komunistické kontrarozvědky. Lživým způsobem jsou popisovány nejen události okolo údajného zázraku a celkově útočný duch snímku je primárně zaměřen na římskokatolickou církev a odpůrce kolektivizace. Čihošťský farář Josef Toufar byl ve značně zbědovaném stavu za účelem natáčení filmu Státní bezpečností dopraven z vězení do Číhoště a nucen k tomu, aby s pomocí drátkového zařízení, které připravili komunističtí vyšetřovatelé, rozpohyboval kříž v kostele. Fyzicky zdevastovaný Toufar během výstupu na kazatelnu omdlel, takže natáčení muselo být opakováno. Natáčelo se v noci za přísného utajení před místním obyvatelstvem. Komunističtí ideologové prostřednictvím filmu tvrdili, že údajné drátky k rozpohybování kříže farář ukrýval za květinami. Nedošlo jim však, že k údajnému zázraku došlo v adventní době, kdy církevní předpisy v kostelech květinovou výzdobu zakazují. Spisovatel Miloš Doležal, autor knihy o faráři Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli, považuje Freimanův snímek za „učebnici bolševické propagandy“.[12]

V letech 1961–1965 externě působil jako pedagog televizní režie na FAMU a operní režie na HAMU i na brněnské JAMU. V dalších letech se zabýval teoretickými aspekty televize, programové skladby. Teoretická erudice jej předurčila k práci vedoucího oddělení perspektivní programové koncepce, kterou vykonával v letech 1965–1969. Jako většina jeho současníků, ani on nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Aktivně se podílel na ilegálním vysílání tehdejší Československé televize, za což byl ze své funkce následně odvolán. Začátkem 70. let stihl ještě natočit dva reportážní dokumenty o zájezdech opery Národního divadla do zahraničí. Brzy poté byl však z televize pro kritiku okupace 1968 propuštěn. Následně přijal místo nočního hlídače v Muzeu Bedřicha Smetany. Už v roce 1976 však odešel do invalidního důchodu.[13]