Pískovcové lezení

První doloženou lezeckou aktivitou jsou výstupy saského klubu K. V. Lössnitz v Adršpachu, kdy byly vylezeny skalní věže Král, Cimbuří, Saská hlava, Martinská koruna a Orel. Saští lezci, okouzleni krásami Adršpašských skal, podnikli v následujících letech výstupy na nejvýraznější masívy i menší skály. V meziválečném období se objevují i první čeští lezci (např. Kletter Klub Einheimischen) z Police nad Metují a Teplic, navštěvující Adršpašsko-teplické skály i Ostaš, který se stal oblíbený hlavně mezi polickými lezci i proto, že jako jediný po roce 1938 zůstal český.

V poválečných letech je podnikáno velké množství prvovýstupů českými i saskými lezci, vzniká zde určitá rivalita ve vylezených cestách. Největší rozvoj pískovcového lezení přišel v 60. a 70. letech 20. st. Výborní čeští (i němečtí) lezci slézají velké množství věží a posunují nahoru obtížnost cest. V 90. letech přichází k pískovcovému lezení, i lezení obecně, široká veřejnost, což je dáno také výrazným pokrokem v oblasti lezeckého vybavení.

Významnými středisky pískovcového lezení byly díky blízkosti Saska severočeské oblasti kolem Děčína a Ústí nad Labem – Údolí Labe, Český Ráj – Hruboskalsko a Prachovské skály, později k nim přibyly unikátní oblasti ve Východních Čechách. Historií pískovcového lezení ve východočeských oblastech, zejména Adršpachu a Teplic, se široce zabývá kniha Pískaři od Bohumila Sýkory, která rozebírá i přínosy jednotlivých lezců. Mezi největší průkopníky pískovcového lezení na Broumovsku patří Jaroslav Krecbach, Karel Hauschke, Stanislav Lukavský, Petr Mocek, Tomáš Čada, Karel Šimek a další. Nejpilnějším prvovýstupcem na pískovcových skalách všeobecně je však severočeský lezec Karel Bělina[1], který stačil do současnosti vytvořit nejméně 3565 cest – tolik jich je evidováno v databázi Českého horolezeckého svazu[2] (a zcela jistě tam nejsou všechny). Mezi současné aktivní prvovýstupce patří Luboš Mázl, Tomáš Sobotka, Ondřej Beneš, Pavel Hrubý, Jiří Koutský, Petr Slanina, Miroslav Mach, Jiří Šrůtek a další. Nejtěžším pískovcovým výstupem na území ČR je cesta To tu ještě nebylo XIIb[3] na masiv Malý ďábel v severočeském Dolním Žlebu od Adama Ondry a Ondřeje Beneše.

Český horolezecký svaz uvádí závazná pravidla pískovcového lezení[4] na svých internetových stránkách. Pravidla se dotýkají následujících témat:

• Ochrana přírody – horolezec respektuje ve zvláště chráněných územích podmínky dané orgány ochrany přírody a žádným způsobem nesmí při své činnosti poškozovat skálu
• Fixní jištění – je zakázáno nesprávnou manipulací opotřebovávat fixní jištění, přidávat fixní jištění lze pouze po dohodě s Oblastní vrcholovou komisí (OVK)
• Pravidla sportovního lezení – vlastní jištění nesmí poškozovat skálu, nejsou tedy povoleny železné pomůcky (vklíněnce, friendy...), užití chemických vysoušecích látek je v rozporu s tradicí, zvláště pak u cest lehčích obtížnostnímu stupni IXa, postup stavěním je obecně povolen, viz dále
• Prvovýstupy – prvovýstupy lze provádět pouze po dohodě s OVK a v souladu s pravidly pískovcového lezení. V některých oblastech je nutný předchozí souhlas ochrany přírody.

Výše uvedená „pravidla“ jsou pouze výňatkem a interpretací dokumentu „Pravidla lezení v pískovcových skalních oblastech v Čechách“ vydaného Českým horolezeckým svazem 26. 1. 2013.

V komunitě pískovcových lezců jsou ústně předávána i tradiční pravidla[5] pískovcového lezení, která jsou do velké míry shodná s pravidly deklarovanými ČHS, jsou však nejednotná. Na téma tradice pískovcového lezení se dlouhodobě vedou mezi lezci diskuze o přístupu k jednotlivých tématům.

Tato pravidla vychází z tradic a dobových podmínek saských lezců a jejich následovníků. S těmito pravidly se v současné době době dostává do konfliktu praxe aktivních lezců.

Česká stupnice obtížnosti byla používána ve škále I – VII. V padesátých letech došlo k rozšíření sedmého stupně o užití písmena (VIIa, VIIb, VIIc). Posun lezeckých výkonů nakonec lezeckou veřejnost přiměl k otevření horní hranice a stupnice se stala shodnou se stupnicí Saskou.

Pískovcové útvary mají charakteristický tvar i erozí vzniklé nerovnosti. Nejčastějším útvarem je pískovcová věž, hojně se však objevují i masivy. Oblast s velkým množstvím věží se nazývá skalní město. Z hlediska pískovcového lezení se rozlišuje velké množství nerovností a útvarů, které napomáhají lezci při výstupu a často vyžadují speciální techniku přelezu.

Lezecký terén se dá obecně rozlišit na několik základních typů.

Stěna je rovná plocha s různě velkými chyty a stupy. Od malých dírek pro jeden prst, přes běžné chyty až po madla (velké chyty), kapsy a kyzy (výstupek rozdílné tvrdosti či složení vystupující z obvyklého charakteru skály v důsledku eroze).

Plotnou se označuje nečlenitá stěna s minimem chytů.

Rajbas (od německého reiben – třít) je nakloněná rovina převážně bez chytů. Zde je pro úspěšný přelez klíčové kvalitní tření lezeček. V případě pádu hrozí odření lezce.

Komín je prostor mezi dvěma skalami. Leze se na rozpor paží a nohou.

Spára je velmi rozšířený útvar pískovcových skal na území Česka. Jde o souvislou puklinu ve skále do níž se pro zajištění lezcova pohybu příčí (dle šíře pukliny) končetiny.

Širočina je rozměr pukliny na rozhraní spáry a komínu. Překonává se buď kroutivými pohyby těla zaklíněného v širočině, nebo paží, využívaje rozporu vzpříčeného loktu a zápěstí.

Jištění na pískovcových skalách je výrazně odlišné od jištění na jiných skalách. Jistí se zde výhradně pomůckami z textilu a fixními jistícími body (kruhy). Hlavním důvodem užívání textilních vyjímatelných jistících prostředků je ochrana skály před poškozením, které mohou způsobit železné jistící prostředky (vklíněnce, friendy apod.).

Trvale osazené fixní jištění

navrtáváky (bórky) používané při prvovýstupech

moderní nerezový kruh do měkkého pískovce a staré kruhy a skoby oslabené korozí

Na skalách je trvale osazeno fixní jištění v podobě ocelových kruhů nebo borháků (ojediněle nýtů). Dále bývá na většině věží osazen slaňovací kruh tzv. slaňák, umožňující bezpečné slanění z vrcholu za minimálního poškození skály. Počet fixních jištění je však poměrně nízký a často nezajišťuje bezpečnost po celé délce trasy. O umístění fixního jištění rozhoduje prvovýstupce a dalším lezcům není dovoleno ho svévolně měnit nebo doplňovat o další fixní kruhy (borháky).[7]

Používání nízkého počtu kruhů má především dva historické důvody. Prvním je čistě materiální nedostatek. První saští lezci pro nedostatek prostředků, osazovali co nejmenší možný počet kruhů a maximálně využívali potenciálu vlastního jištění. Až v porevolučních letech došlo z razantnímu zlepšení dostupnosti veškerého lezeckého vybavení.

Jelikož je osazení fixního jištění zdlouhavou, namáhavou a na prostředky náročnou činností, je v zájmu každého lezce snižovat opotřebení kruhů a slaňovacích kruhů na minimum a tím oddalovat nutnost jejich výměny. Nevhodné užívání snižuje jejich životnost. Opravy a údržbu fixního jištění zajišťuje na našem území Český horolezecký svaz prostřednictvím sítě Oblastních vrcholových komisí potažmo správců jednotlivých skalních oblastí.[8]

V lezecké komunitě dochází k ideologickým konfliktům tradičních a moderních přístupů. Konflikty se točí především kolem dvou témat: vysoušení rukou a postupových jištění.