Oxid manganatý
Oxid manganatý je anorganická sloučenina se vzorcem MnO.[2] MnO je oxid bazického charakteru, nerozpustný ve vodě ale rozpustný v některých kyselinách, ve kterých tvoří manganaté soli.[3]
| Oxid manganatý | |
|---|---|
-oxide-xtal-3D-SF.png.webp)
Model krystalové mřížky oxidu manganatého | |
-oxide-xtal-3D-balls.png.webp) | |
| Obecné | |
| Systematický název | oxid manganatý |
| Anglický název | Manganese(II) oxide |
| Německý název | Mangan(II)-oxid |
| Sumární vzorec | MnO |
| Vzhled | modrozelená práškovitá látka |
| Identifikace | |
| Registrační číslo CAS | 1344-43-0 |
| PubChem | 14940 |
| Číslo RTECS | OP0900000 |
| Vlastnosti | |
| Molární hmotnost | 70,937 4 g/mol |
| Teplota tání | 1 785 °C |
| Hustota | 5,365 g/cm3 (23 °C) |
| Index lomu | nD= 5,365 |
| Tvrdost | 5,5 |
| Rozpustnost ve vodě | nerozpustný |
| Rozpustnost v polárních rozpouštědlech |
kyseliny |
| Měrná magnetická susceptibilita | 859,132×10−6 cm3 g−1 (20 °C) |
| Struktura | |
| Krystalová struktura | krychlová plošně centrovaná |
| Hrana krystalové mřížky | a= 444,5 pm |
| Koordinační geometrie | osmistěnná (Mn2+) osmistěnná (O2–) |
| Termodynamické vlastnosti | |
| Standardní slučovací entalpie ΔHf° | −385,4 kJ/mol |
| Standardní molární entropie S° | 59,74 JK−1mol−1 |
| Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° | −363,3 kJ/mol |
| Izobarické měrné teplo cp | 0,622 JK−1g−1 |
| Bezpečnost | |
 GHS07 Varování[1] | |
| R-věty | R20/21/22, R36/37/38 |
| S-věty | S26, S36 |
| Teplota vznícení | nehořlavý |
| Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa). | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Výroba a výskyt
MnO může být připraven redukcí vyšších oxidů vodíkem[3], např.:
- MnO2 + H2 → MnO + H2O
Komerčně se vyrábí redukcí z MnO2 s vodíkem, oxidem uhelnatým nebo methanem[2], např.:
- MnO2 + CO → MnO + CO2
Dalším způsobem přípravy může být zahřívání MnCO3:[4]
- MnCO3 → MnO + CO2
Tento kalcinační proces je anaerobně řízen pro zabránění vzniku Mn2O3.
V přírodě se MnO vyskytuje velmi vzácně jako nerost manganosit.
Struktura a vlastnosti
MnO má krystalovou strukturu soli kamenné (NaCl), kde kationty a anionty jsou osmistěnně orientovány. Mohou se vytvářet nestechiometrické oxidy od MnO1,000 až po MnO1,045. Pod teplotou 118 K se MnO stává antiferomagnetickým.[3] MnO byla jedna z prvních rozpoznaných sloučenin,[5] její magnetická struktura byla určena neutronovou difrakcí v roce 1951.[6] Tato studie ukázala, že Mn2+ tvoří plošně středěnou kubickou magnetickou podmřížku, kde jsou feromagneticky spojeny plochy, které jsou antiparalelní k přiléhajícím plochám.
Použití
Spolu se sulfidem mangantým je MnO složka hnojiv a krmných přísad, kterých se spotřebuje ročně v tisících tunách.[2]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Manganese(II) oxide na anglické Wikipedii.
- Manganese(II) oxide. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky)
- Arno H. Reidies "Manganese Compounds" Ullmann's Encyclopedia of Chemical Technology 2007; Wiley-VCH, Weinheim.
- GREENWOOD, N.N; EARNSHAW, A. Chemie prvků. Překlad Jursík a kol. Svazek II. Praha: Informatorium, 1993. ISBN 80-85427-38-9. S. 1296. (čeština)
- W.H. McCarroll (1994) Oxides- solid sate chemistry, Encyclopedia of Inorganic chemistry Ed. R. Bruce King, John Wiley & Sons ISBN 0-471-93620-0
- J.E Greedon, (1994), Magnetic oxides in Encyclopedia of Inorganic chemistry Ed. R. Bruce King, John Wiley & Sons ISBN 0-471-93620-0
- Neutron Diffraction by Paramagnetic and Antiferromagnetic Substances C. G. Shull, W. A. Strauser, and E. O. Wollan, Phys. Rev. 83, 333 - 345 (1951)
Literatura
- VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.
