Operace Overlord

Operace Overlord bylo kódové označení bitvy o Normandii, spojenecké operace, která zahájila úspěšnou invazi na Německem okupovaná území západní Evropy za druhé světové války. Operace byla zahájena 6. června 1944 vyloděním v Normandii. Obojživelnému útoku s více než 5 000 plavidly předcházel letecký útok o síle 1200 letadel. 6. června překročilo Lamanšský průliv téměř 160 000 vojáků a do konce srpna už byly ve Francii více než dva miliony spojeneckých jednotek.

Operace Overlord
konflikt: Západní fronta

Plavidla LCT s balony při vykládání zásob na pláž pro průlom v Normandii
trvání: 6. června – 30. srpna 1944
místo: severní Francie
výsledek: Vítězství spojenců
strany
Spojenci
USA
Spojené království Spojené království
Kanada
Francie
Polsko[1]
Austrálie Austrálie
Nový Zéland Nový Zéland[2]
Belgie[3]
Československo[4]
Řecko[5]
Lucembursko[6]
Nizozemsko[3]
Norsko[1]		 Osa
Německá říše Německá říše
Italská sociální republika Italská sociální republika[pozn. 1]
velitelé
Dwight D. Eisenhower
(vrchní velitel)
Arthur Tedder
(Zástupce nejvyššího velitele)
Bernard Montgomery
(Vrchní velitel pozemních sil)
Trafford Leigh-Mallory
(Vrchní velitel vzdušných sil)
Bertram Ramsay
(Námořní vrchní velitel)		 Adolf Hitler
(Vůdce)
Gerd von Rundstedt
(OB West)
Erwin Rommel
(Skupina armád B)

síla
1 452 000 jednotek (k 25. 7.)
2 052 299 (koncem srpna)[7]		 380 000 jednotek (k 23. 7.)[8]
~640 000 jednotek celkem[9]
2 200[10] – 2 500 tanků a útočných děl[11][12]
ztráty
226 386 ztrát[13]
4 101 letadel[13]
~4,000 tanků[14]		 288 695[15] až 530 000[16] ztrát
2 127 letadel [17]
1 500[18] až 2 400 tanků a útočných děl[11]
Civilní oběti:
11 000–19 000 bombardování před invazí[19]
13 632–19 890 mrtvých během invaze[20]
Celkem: 25 000–39 000 mrtvých

Rozhodnutí provést invazi přes průliv v roce 1944 bylo přijato na konferenci ve Washingtonu v květnu 1943. Velitelem Vrchního velitelství spojeneckých expedičních sil byl jmenován generál Dwight D. Eisenhower a generál Bernard Montgomery byl jmenován velitelem 21. skupiny armád, která zahrnovala všechny pozemní síly zapojené do invaze. Jako místo invaze bylo vybráno pobřeží Normandie v severozápadní Francii, kde měli Američané přistát v sektorech s kódovým označením Utah a Omaha, britské jednotky v sektorech Sword a Gold a Kanaďané v Juno. Ke splnění podmínek očekávaných na předmostí Normandie byla vyvinuta speciální technologie, včetně dvou umělých přístavů zvaných Mulberry harbours a řadu specializovaných tanků přezdívaných Hobart's Funnies. V měsících před invazí provedli spojenci operaci Bodyguard, podstatné vojenské klamání nepřítele, kdy pomocí elektronických a vizuálních dezinformací uvedli Němce v omyl, pokud šlo o datum a místo hlavních sil vylodění. Adolf Hitler svěřil německému polnímu maršálovi Erwinu Rommelovi odpovědnost za vývoj opevnění Atlantický val v očekávaném místě invaze.

Spojencům se nepodařilo dosáhnout svých cílů první den, ale získali oporu, kterou postupně rozšiřovali, když 26. června dobyli přístav Cherbourg a 21. července město Caen. Neúspěšný protiútok německých sil 8. srpna způsobil, že bylo 50 000 vojáků 7. armády uvězněno ve Falaiské kapse. Spojenci zahájili 15. srpna druhou invazi ze Středozemního moře v jižní Francii s krycím názvem operace Dragoon a 25. srpna následovalo osvobození Paříže. Německé síly 30. srpna 1944 ustoupily na východ přes Seinu, čímž operace Overlord skončila.

Vylodění
Podrobnější informace naleznete v článku Vylodění v Normandii.

V květnu 1944 dorazilo do Spojeného království 1,5 milionu amerických vojáků.[21] Většina z nich byla umístěna v dočasných táborech na jihozápadě Anglie a připravených přesunout se přes Lamanšský průliv do západní části přistávací zóny. Britští a kanadští vojáci byli ubytováni v zařízeních dále na východ od Southamptonu do Newhavenu a dokonce i na východním pobřeží – vojáci, kteří se měli vylodit v pozdějších vlnách. Složitý systém s názvem Movement Control zajišťoval, že vojáci a vozidla odjížděli podle plánu z dvaceti bodů odletu. Někteří muži museli nastoupit na své plavidlo téměř týden před odletem.[22] Lodě se potkaly na místě setkání (přezdívaného „Piccadilly Circus“) jihovýchodně od ostrova Wight, aby se shromáždily do konvojů, které překročí Lamanšský průliv.[23] Minolovky začaly s vyklízením plavebních drah večer 5. června[24] a před úsvitem vzlétlo tisíc bombardérů, aby zaútočily na pobřežní obranu.[25] Asi 1 200 letadel opustilo Anglii těsně před půlnocí, aby několik hodin před přistáním na pláži přepravilo tři výsadkové divize do zón za nepřátelskými liniemi.[26] Americká 82. a 101. výsadková divize dostala úkoly na poloostrově Cotentin západně od pláže Utah. Britská 6. výsadková divize byla přidělena k zachycení neporušených mostů přes kanál Caen a řeku Orne.[27] Svobodný francouzský 4. prapor SAS s 538 muži dostal úkoly v Bretani (operace Dingson, operace Samwest).[28][29] Asi 132 000 mužů bylo v den D přepraveno po moři a dalších 24 000 letecky.[30] Předběžné námořní bombardování bylo zahájeno v 05:45 a pokračovalo až do 06:25 z pěti bitevních lodí, dvaceti křižníků, šedesáti pěti torpédoborců a dvou monitorů.[30][31] Pěchota se začala vyloďovat na pláže kolem 06:30.[32]

Postup do vnitrozemí

Boj o pobřeží
Podrobnější informace naleznete v článcích Bitva o Caen a Bitva o Cherbourg.
Zničené město Saint-Lô

Samotné vylodění bylo úspěšné, ale nyní bylo nutné prorazit z Normandie, osvobodit Bretaň a následně postupovat do vnitrozemí, směrem k Paříži. Aby toho Spojenci dosáhli, rozhodl se generál Eisenhower rozdělit Normandii do dvou sektorů: britského a kanadského na východě a amerického na západě. Šlo o to, aby Britové a Kanaďané na východě vázali německé tankové divize, které se přemisťovaly z Pas-de-Calais, zatímco Američané na západě obsadí poloostrov Cotentin s přístavním městem Cherbourg a prorazí do Bretaně. Dalším důležitým strategickým cílem se stalo město Caen v britském sektoru. Jako největší Normandské město bylo Caen důležitou strategickou křižovatkou v oblasti. Němci však ve městě a jeho okolí drželi až osm pancéřových divizí a sedm pěších divizí, a tak se stalo, že i když mělo být Caen dobyto už 6. června, protáhly se boje o město na dlouhé dva měsíce. Američané však nyní měli volné ruce a mohli se pokusit o průlom z Normandie.

Průlom
Podrobnější informace naleznete v článku Operace Cobra.
Operace Cobra a Operace Goodwood

Boje probíhaly v obou sektorech velmi tvrdě. Všechny britské pokusy dobýt Caen ztroskotaly a Cherbourg padl do amerických rukou až 27. června. Na konci června bylo již v Normandii přes 875 000 spojeneckých vojáků, mnozí velitelé se však obávali, že se plánovaná operace nerozvíjí dostatečně rychle. Na počátku července byly invazní jednotky jen 24 km od pobřeží, což v praxi znamenalo, že dobyli pouze pětinu plánovaného území. Během druhého červencového týdne se zdálo, že došlo k patové situaci, ale polní maršál Montgomery jako jediný z velitelů neztrácel optimismus.[zdroj?] Dne 10. července vydal „Monty“ rozkaz k průlomu z Normandie. Jednalo se o Operaci Cobra v americkém sektoru a operaci Goodwood v britském sektoru. Operace Goodwood začala 18. července. Britové však narazili na neobyčejně silný odpor u hřebenu Bourgébus. Silné deště poté útok zcela zastavily. Zdálo se, že ofenzíva ztroskotala. Ve skutečnosti Montgomeryho záměr vázat zde německé divize vyšel. Poté, co 19. července padlo město Saint-Lô, mohl i americký generál Bradley zahájit svoji ofenzívu na západě, Operaci Cobra. Ačkoliv nezačala vůbec dobře, brzy 31. července Američané dobyli město Avranches a jeho důležitý most. Nově příchozí generál Patton se svoji 3. armádou most využil a pronikl do Bretaně. Průlom z Normandie se tedy nakonec vydařil. 3. srpna se ještě Němci pokusili vrazit mezi americké armády klín v okolí města Mortain a zastavit spojenecký postup. Útok však ztroskotal a Spojenci vytrvale postupovali do vnitrozemí.

Odkazy

Poznámky
  1. The Italian Social Republic forces during Operation Overlord were composed by the 4,000 men of the 1ª Divisione Atlantica Fucilieri di Marina. Circa 100 of them were stationed on the island of Cézembre. Viganò 1991, s. 181. Other forces include former prisoners-of-war put in labor and anti-air units.Frittoli 2019

Reference
  1. Beevor 2009, s. 82.
  2. Beevor 2009, s. 76.
  3. Williams 1988, s. x.
  4. Beevor 2009, s. 492.
  5. US Navy website.
  6. Luxembourg Army website.
  7. Badsey 1990, s. 85.
  8. Zetterling 2000, s. 32.
  9. Zetterling 2000, s. 34.
  10. Shulman 2007, s. 192.
  11. Wilmot 1997, s. 434.
  12. Buckley 2006, s. 117–120.
  13. Tamelander a Zetterling 2003, s. 341.
  14. Tamelander a Zetterling 2003, s. 342.
  15. Zetterling 2000, s. 77.
  16. Giangreco, Moore a Polmar 2004, s. 252.
  17. Tamelander a Zetterling 2003, s. 342–343.
  18. Zetterling 2000, s. 83.
  19. Beevor 2009, s. 519.
  20. Flint 2009, s. 336–337.
  21. Whitmarsh 2009, s. 11.
  22. Beevor 2009, s. 1–2.
  23. Beevor 2009, s. 74.
  24. Whitmarsh 2009, s. 33.
  25. Beevor 2009, s. 79.
  26. Beevor 2009, s. 51.
  27. Beevor 2009, s. 51–52.
  28. Corta 1952, s. 157–161.
  29. Corta 1997, s. 64–79.
  30. Whitmarsh 2009, s. 30.
  31. Ford a Zaloga 2009, s. 69.
  32. Ford a Zaloga 2009, s. 70.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.