Ota I. Veliký

Ota I. Veliký (23. listopadu 912 Wallhausen – 7. května 973 Memleben) byl synem Jindřicha I. Ptáčníka, vévoda saský a východofranský král (od 936), král italský (od 951) a první císař Svaté říše římské (od 962).

Ota I. Veliký
císař Svaté říše římské,
král východofranský, vévoda saský
Narození 23. listopadu 912
Wallhausen
Úmrtí 7. května 973 (ve věku 60 let)
Memleben
Pohřben Katedrála svatého Mořice a svaté Kateřiny v Magdeburku
Předchůdce Jindřich I. Ptáčník
Nástupce Ota II.
Potomci Liutgarda Saská, Liudolf Švábský, Matylda, Ota II., Vilém Mohučský a Richilde von Sachsen
Otec Jindřich I. Ptáčník
Matka Matylda z Ringelheimu
Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Ota I. nastoupil na trůn po svém otci Jindřichu Ptáčníkovi. Dne 7. srpna 936 byl v katedrále Panny Marie v Cáchách korunován východofranckým králem. Už na začátku vlády vyhlásil[zdroj?], že bude následníkem Karla Velikého, jehož poslední dědic zemřel v roce 911, přičemž jako oporu bude využívat biskupy a opaty. Ota chtěl panovat nad církví a využít její schopnost sjednocovat, aby v německých zemích založil instituci s velkou teokratickou mocí[zdroj?]. Ota si ještě jako následník trůnu zvolil za své sídlo Magdeburk, kde roku 973 založil klášter sv. Mořice, ve kterém je i pohřben.[1]

V roce 938 se v saském městě Rammelsbergu podařilo najít stříbrnou žílu, nerostné bohatství ostatně dopomáhalo Otovi financovat všechny jeho aktivity. Začátky Otovy vlády byly poznamenané řadou povstání místních panovníků, v roce 938 Eberhard, nový bavorský vévoda, odmítl vzdát Otovi hold. Když ho Ota sesadil a dosadil na jeho místo strýce Bertholda, povstal proti Otovi Eberhard Franský spolu s některými saskými šlechtici. Snažili se Otu svrhnout a dosadit jeho staršího polorodého bratra Thankmara (syna Hatheburgy, manželky Jindřicha Ptáčníka). Revolta pokračovala i následující rok. Giselbert, lotrinský vévoda, přísahal věrnost západofranskému panovníkovi Ludvíkovi IV. a Otův mladší bratr Jindřich připravoval spolu s mohučským arcibiskupem Otovu vraždu. Povstání skončilo v roce 939 Otovým vítězstvím v bitvě u Andernachu, ve které Eberhard s Giselbertem padli. Jindřich utekl do západních Frank, kam zanedlouho vpadl Hugo Veliký s armádou na rozkaz Oty. V roce 941 došlo mezi bratry k dohodě a když Ludvík uznal svrchovanost Oty nad Lotrinskem, armáda se stáhla.

Příbuzenstvo
otec Jindřich I. Ptáčník
matka Matylda z Ringelheimu
I. manželka Edita Anglická
syn Liudolf Švábský
dcera Liutgarda
II. manželka Adéla Burgundská
syn Jindřich
syn Bruno
dcera Matylda
syn Ota II.
levobočný syn Vilém, arcibiskup mohučský
Svatá říše římská v době Otovy smrti (ohraničena plnou čarou).
Mgft. = marka/markrabství
Hzt. = vévodství
Kgr. = království

Aby Ota zabránil dalším vzpourám, za hlavy vévodství jmenoval své rodinné příslušníky. V roce 944 věnoval Lotrinsko Konrádovi Rudému, který se oženil s Otovou dcerou Liutgardou a svého syna Liudolfa oženil s dcerou švábského vévody Heřmana. Heřman v roce 947 zemřel, a Liudolf po něm Švábsko zdědil. Podobně zdědil v roce 949 bavorské vévodství Jindřich.

Vzpoura šlechty a bitva na Lechu

V této době se Itálie nacházela v politickém chaosu. Po smrti Lothara, kterého zřejmě otrávili, zdědila trůn jeho žena Adelaida, vlastní dcera, nevěsta a vdova po posledních třech italských králích. Šlechtic Berengar z Ivrey se vyhlásil králem Itálie, unesl Adelaidu a pokoušel se legitimovat svou vládu svatbou Adelaidy se svým synem. Adelaida ovšem uprchla a požádala o intervenci. Liudolf a Jindřich nezávisle vpadli do severní Itálie, aby využili situace, ale jejich ambice zmařil Ota, který tam vpadl rovněž a donutil Berengara přísahat lenní věrnost. Krátce nato se oženil s Adelaidou.

Ota I. Veliký (iluminace z 13. století)

Tato svatba spustila další revoltu. Když Adelaida porodila syna, Liudolf, zákonitý dědic po Otovi, se začal obávat o svou pozici a roku 953 spolu s Konrádem Rudým a mohučským arcibiskupem proti Otovi povstal. Po počátečních úspěších Ota nakonec padl do zajetí při útoku na Mohuč. V příštím roce se povstání rozšířilo do celé země. Liudolf a Konrád však udělali chybu, když se spojili s Maďary, jejich vpády do jižního Německa znovu sjednotily šlechtu. Na sněmu v Auerstadtu byli Liudolf a Konrád zbaveni titulů, šlechta obnovila Otovu moc.

Boleslav I. se spolu se svým synem poddal Otovi I. v r. 950 pod tzv. Novým hradem. 10. srpna 955 porazil Ota Maďary v bitvě na řece Lechu nedaleko Augsburgu (bitvy se zúčastnil i český oddíl, avšak nikoliv pod vedením českého knížete Boleslava I., se kterým Ota do r. 950 vedl bezvýchodné spory). Zbavil tak říši jíž několik let čelící nájezdům Maďarů hrozícího nebezpečí z východu. Téhož roku, 10.–11. října 955 (uvádí se i 16. října), pomocí zrady rujanských Ránů, kteří mu pro obchvat bažinami položili hatě, porazil spojená vojska povstalých Polabských Slovanů, najmě Obodritů a Luticů, knížete Stojgněva (padl; jeho bratr zajat a popraven) ve dvoudenní deštivé bitvě na řece Raxa (též Räcknitz, počeštěně Rakovnice). Roku 962 podnikl úspěšné tažení do Itálie, kde získal bohatou kořist dobytím mnoha severoitalských měst. Využil situace a dal se 2. února 962 v Římě papežem korunovat na císaře Svaté říše římské. Podle jeho příkladu pak měly všechny císařské korunovace probíhat v Římě. Toto pravidlo ale bylo často porušováno. Pro císaře byla cesta do Říma nákladná a její dlouhé trvání mohlo způsobit vzpoury v zemi.

Odkazy

Reference
  1. SOBIESIAK, Joanna Aleksandra. Boleslav II.. 2, 1 české. vyd. České Budějovice: NĚMEC-VEDUTA, 2014. 264 s. ISBN 978-80-86829-97-5. S. 93.

Literatura
  • BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962–1154. Praha: Vyšehrad, 2006. 480 s. ISBN 80-7021-831-2.
  • COLLINS, Roger. Evropa raného středověku 300–1000. Praha: Vyšehrad, 2005. 480 s. ISBN 80-7021-660-3.
  • DVORNÍK, František. Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha: Prostor, 1999. 528 s. ISBN 80-7260-005-2.
  • KELLER, Hagen. Otoni. Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. Praha: Vyšehrad, 2004. 119 s. ISBN 80-7021-733-2.
  • Z MERSEBURKU, Dětmar. Kronika. Praha: Argo, 2008. 342 s. ISBN 978-80-257-0088-4.
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.
  • SCHNITH, Karl Rudolf, a kol. Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln: Verlag Styria, 1990. 388 s. ISBN 3-222-11973-2. (německy)
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München: Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy)

Externí odkazy
Předchůdce:
Jindřich I.		 Východofranský král
936–973		 Nástupce:
-
Předchůdce:
Jindřich I.		 Saský vévoda
Ota II.
936–961		 Nástupce:
Heřman
Předchůdce:
-		 Císař Svaté říše římské
962–973		 Nástupce:
Ota II.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.