Olymp

Severní a západní hranici pohoří vymezuje tok řeky Mavroneri, která tak odděluje Olymp od masivu Pieria. Na jihu tvoří hranici pohoří údolí řeky Pleria, dělící nižší část pohoří – Kato Olympos – od skupiny Ossa. Soluňský záliv ohraničuje Olymp od východu.

Složení horstva je tvořeno několika plášti. V jádru se nacházejí krystalické horniny (žula, břidlice), jež jsou ve vnějších vrstvách obaleny vápencovými usazeninami. Na pohoří je dodnes patrno původní zalednění, ač se nachází na jihu Evropy. Výrazné jsou zejména stopy ve formě silného zvětrávání hornin a svahů, nápadné věže a skalní útvary.

Geograficky je masiv řazen do Thrácko-makedonské soustavy. Pohoří je tvořeno jediným, vějířovitě tvarovaným hřebenem skládajícím se ze sedmi vrcholů. Tento hřeben výrazně převyšuje blízké údolí Kania, kterému tvoří dominantu.

Okolí hory bylo již v roce 1938 prohlášeno za národní park z důvodu bohaté fauny (vlk, dravci) a flory, v níž jsou zastoupeny i endemické druhy (borovice černá, druhy alpínek aj.). Od roku 1981 je toto území o rozloze 4 000 ha zapsáno na seznam biosférických rezervací UNESCO.[1]

Pro většinu Řeků má Olymp až posvátný význam. Je také znám z řecké mytologie. Když zuřila válka mezi bohy a Titány, bohové se usadili na hoře Olymp a Titáni na hoře Othrys. Olymp se tak stal sídlem nejvýznamnějších řeckých bohů: Dia, jeho sourozenců Poseidóna, Háda, Héry, Hestie, Démétér, jeho potomků Athény, Apollóna, Artemidy, Héfaista, Herma, Area. Další tam byli přivedeni a přijati později, např. Afrodíté, Dionýsos a jiní.[2]

První novodobý zdokumentovaný výstup na nejvyšší bod masivu Olympu Mytikas uskutečnili v roce 1913 Švýcaři Daniel Baud Bovy a Frédéric Boissonas, doprovázení Řekem Christosem Kakalosem. Poslední ze čtyř olympských štítů, Stefani, zdolal v roce 1921 švýcarský topograf M. Kurz, doprovázený opět Ch. Kakalosem.