Oldřich Pavlovský

Pocházel z dělnické rodiny. Před druhou světovou válkou se už od věku 15 let angažoval v komunistických mládežnických sdruženích. Roku 1945 vstoupil do KSČ. V letech 1945–1953 byl stranickým funkcionářem ve Zlíně. Vedl stranickou organizaci v závodě Svit (bývalé Baťovy závody) a v letech 1952–1953 byl ve Zlíně prvním tajemníkem Městského výboru KSČ. Pak se přesunul, v roce 1955 byl tajemníkem Krajského výboru KSČ v Karlových Varech a roku 1956 tajemníkem Krajského výboru KSČ v Liberci. Od roku 1960 až do svého nástupu na diplomatický post byl prvním tajemníkem Krajského výboru KSČ v jižních Čechách.[3][4]

Ve volbách roku 1954 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ve volebním obvodu Liberec. Mandát nabyl až dodatečně v listopadu 1959 poté, co rezignoval poslanec Jiří Hlavatý. Mandát získal i ve volbách v roce 1960 (nyní již jako poslanec Národního shromáždění ČSSR za Jihočeský kraj). V parlamentu setrval až do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1964. V roce 1963 byl jmenován velvyslancem v SSSR.[5][6][7]

11. sjezd KSČ ho zvolil členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XII. sjezd KSČ, XIII. sjezd KSČ a XIV. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil.[8] Zastával i vládní post. V roce 1968 byl ministrem vnitřního obchodu v první vládě Oldřicha Černíka. Během pražského jara a v době po invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa patřil mezi představitele protireformní prosovětské levice.[9] Spolupodepsal druhý „zvací“ dopis generálnímu tajemníkovi SSSR Leonidu Brežněvovi. Pavlovský se také zúčastnil dne 18. srpna 1968 porady spiklenců na Orlíku a měl být jediným členem tehdejší legální Černíkovy vlády, který se měl stát členem tzv. Indrovy dělnicko-rolnické vlády.[10]

V letech 1969–1975 působil jako velvyslanec ČSSR ve Finsku.[11] a v letech 1975–1982[12] byl velvyslancem v Jugoslávii. V roce 1984 se uvádí jako vedoucí československé delegace na konferenci o odzbrojení ve Stockholmu. Zemřel v době sametové revoluce v prosinci 1989.[10] Po odchodu z Bělehradu působil až do penzionování v roce 1985 jako jeden z poradců v sekretariátu ministra Bohuslava Chňoupka.[2]