Olaf II. Norský

Olaf je všeobecně považován za hlavního strůjce obrácení a konečného upevnění pozice křesťanství v Norsku. To je ovšem značně nadsazeno, již před příchodem a vládou Olafa byly na pobřeží Norska velké kamenné kříže a jiné křesťanské symboly ukazující na hlubší vliv křesťanství. A až na jednu výjimku byli všichni norští vládci křesťany, počínaje Hakonem I. Dobrotivým (kolem 920–961), a také Olafův hlavní rival Knut I. Veliký byl křesťanem.

Co se zdá zjevné, je fakt, že se Olaf snažil založit církev v širším měřítku než kdokoli před ním, mimo jiné zval biskupy z Anglie i Německa. A snažil se také prosazovat křesťanství ve vnitrozemí, kam do té doby křesťanství nedosáhlo. Hospodářství vnitrozemí bylo mnohem silněji závislé na zemědělství, což vedlo k náchylnosti vyznávat kult plodnosti více než ve světu otevřeném a hospodářsky rozmanitějšímu pobřežních oblastech na západě Norska.

Z nejrůznějších důvodů, byla nejdůležitějším okamžikem smrt krále Knuta I. Velikého roku 1035. Možná to byla jistá nespokojenost norské šlechty, která špatně snášela dánskou vládu a která poté dosadila na místo vládce Norska Olafova syna Magna I. Dobrého. Nakonec se Magnus ujal vlády také v Dánsku a během jeho vlády bylo svatému Olafovi zasvěceno velké množství kostelů, ságy zmiňují podobné snahy prosazování kultu svatého Olafa především u tohoto mladého krále. Některé zdroje hovoří také o hladomoru, který zasáhl Norsko po Olafově smrti.

Svatý Olaf.

Mezi biskupy, se kterými se vrátil Olaf z Anglie, byl biskup Grimkell (Grimkillus). Byl pravděpodobně jediným biskupem z norské misie, který opustil zemi po Olafově smrti a který stál za translací a blahořečením Olafa 3. srpna 1031.

Taková rychlost vyřízení formální kanonizační procedury nebyla u papežského dvora obvyklá; od Olafova případu se tomu nestalo až do roku 1888. Grimkell byl později jmenován biskupem v diecézi Selsey v jihovýchodní Anglii. To je také pravděpodobný důvod, proč jsou rané stopy liturgického kultu svatého Olafa nalézány v Anglii. Modlitby za svatého Olafa jsou v takzvaném „Leofricově kolektáři“ z roku kolem 1050, kdy byla odkázána biskupem Leofricem z Exeteru církvi v Exeteru, sousední diecézi Selsey. Tento anglický kult byl krátkodobý.

Adam z Brém se zmiňuje kolem roku 1070 o poutním místě v Nidarosu, ale to je jediná doložená zmínka o kultu svatého Olafa v Norsku před polovinou 12. století. Od těchto dob je také zmiňován jako „Věčný král Norska“, „Rex Perpetuus Norvegiæ“. Na přelomu let 1152 a 1153 byl Nidaros oddělen od Lundu jako samostatné arcibiskupství. Je pravděpodobné, že jakkoli formální či neformální – jistě to nevíme – bylo uctívání Olafa jako světce, byl v Nidarosu uctíván již dříve před vyzdvižením Nidarosu na úroveň arcidiecéze.

Během návštěvy papežského nuncia, Nicholase Breakspeara (pozdějšího papeže Hadriána IV.), byla přednesena báseň „Geisli“ („sluneční paprsek“). V této básni jsou poprvé zmiňovány zázraky učiněné svatým Olafem. Jeden z nich byl vykonán v den Olafovy smrti, když jeden slepec začal znovu vidět, poté, co si promnul oči rukou, která byla potřísněna světcovou krví.

Texty, které byly použity pro liturgické mše za svatého Olafa během většiny středověku, byly pravděpodobně sestaveny Eysteinem Erlendssonem, druhým norským arcibiskupem v letech 1161–1189. Devět zázraků zaznamenaných v „Geisli“ bylo základem těchto modlitbách.

Mše za svatého Olafa se rozšířily do severských zemí. Mimo raný Olafův kult zaznamenaný v Anglii, existují osamocené zmínky v severských oblastech. V Anglii mu bylo zasvěceno několik kostelů (často jako St Olave). Anglikánský kostel „St Olave Hart Street“ v City of London je pohřebním místem Samuela Pepyse a jeho ženy. Na jiném místě jižně od London Bridge bylo dáno jeho jméno Tooley Street a St Olave's Poor Law Union, který se později stal Metropolitan Borough of Bermondsey, jehož chudobinec v Rotherhithe dostal taktéž jeho jméno St Olave's Hospital, dnes je to dům pro starší občany ležící několik stovek metrů od St Olaf's Church, který patří Norské církvi v Londýně.

Norský královský řád svatého Olafa byl založen roku 1847 Oskarem I., králem norským a švédským, na paměť krále Olafa. Je nazýván Rex Perpetuus Norvegiæ, Věčný král Norska, již od 13. století. Svatý Olaf bývá vyobrazován s vikinskou sekerou.

Jedinou zemí držící svátek na počest svatého Olafa 29. července jsou Faerské ostrovy, vizte Ólavsøka.

• HROCH, Miroslav; KADEČKOVÁ, Helena; BAKKE, Elisabeth. Dějiny Norska. 1. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 340 s. ISBN 80-7106-407-6.

• Poutní cesty k hrobu svatého Olafa

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Olaf II. Norský na Wikimedia Commons

Předchůdce: Sven Vidlí vous

Norský král 1015–1028

Nástupce: Knut Veliký