Obec křesťanů

Obec křesťanů byla založena na podzim roku 1922 ve Švýcarsku. Jejími zakladateli bylo čtyřicet pět osobností náboženského a kulturního života pod vedením evangelického kazatele a teologa Friedricha Rittelmeyera. Ti dali podnět ke vzniku prvních sborů Obce křesťanů nejprve na území Německa. V roce 1925 začala Obec křesťanů působit ve Švýcarsku a v Československu a pak postupně v dalších evropských zemích. Po nástupu nacismu byla v Německu a jím obsazených oblastech zakázána a pronásledována, avšak po skončení války byla obnovena činnost většiny sborů a Obec křesťanů se začala šířit i do zámoří.

V Československu byla Obec křesťanů opět zakázána komunistickým režimem v roce 1951, avšak pracovala dál v podzemí. Po krátkém pokusu obnovit veřejnou práci v době pražského jara byla v roce 1971 zakázána potřetí.[4] Od roku 1990 rozvinula svou činnost znovu veřejně na bázi občanského sdružení Obec křesťanů – hnutí za náboženskou obnovu. Od roku 2002, kdy to umožnil nový církevní zákon, je registrována jako ,církev a náboženská společnost`. V současné době pravidelně pracuje v Praze, Pardubicích, Brně, Olomouci a Příbrami, a její činnosti se účastní asi tisícovka lidí (přibližně tři sta jako přihlášení členové). Vydává rovněž čtvrtletník Okruh a střed.

Kromě České republiky působí v současnosti Obec křesťanů asi ve třiceti zemích a má přibližně tři sta sborů. Právní podoba Obce křesťanů v jednotlivých zemích se liší podle místně platných zákonů.

Obec křesťanů vychází z toho, že každý člověk má svůj osobní náboženský život, svou osobní duchovní praxi, a že církev má být především místem, kde se mohou nábožensky žijící lidé setkávat a společně prohlubovat své duchovní usilování. Páteří této činnosti jsou v Obci křesťanů náboženské obřady, které mají přibližovat božskou skutečnost věřícímu, podněcovat jeho náboženský život a tím posilovat jeho osobní úsilí o sebeproměnu a morální postoj v praktickém životě. Základním obřadem konaným v Obci křesťanů je Obřad posvěcení člověka, svou strukturou podobný katolické mši.[4] Na základě pravidelného konání bohoslužeb se utváří místní náboženské společenství, sbor. Obřady se konají v národních jazycích, ale podle celosvětově jednotného ritu a tvoří tak hlavní pojítko mezi všemi sbory Obce křesťanů, nezávislé na místních odlišnostech nebo na rozdílech v názorech a postojích jednotlivých členů.

Obec křesťanů uznává sedm svátostí (křest, biřmování, zpověď, svaté přijímání, poslední pomazání, kněžské svěcení a svátost manželství), jejichž chápání se však v některých bodech liší od většinového pojetí.[4] Podle Obce křesťanů mají posilovat člověka ve specifických životních situacích, ovšem nepůsobí samy o sobě, nýbrž vyžadují účast vůle a vědomí člověka. Jak přijímání svátostí, tak účast na dalších obřadech (pohřeb, bohoslužba pro děti aj.) je přenechána svobodnému rozhodnutí; Obec křesťanů v tomto ohledu nestanovuje svým věřícím žádnou povinnost.[4] Na náboženské obřady pohlíží jako na pomůcky v osobním přibližování člověka Bohu, ale nejsou jeho nutnou podmínkou.

Ze základního postoje náboženské otevřenosti, k němuž se Obec křesťanů hlásí, plyne, že přijetí svátosti nebo účast na činnosti sboru nečiní člověka členem Obce křesťanů, ale že k členství se musí věřící rozhodnout nezávisle. Z téhož postoje vyplývá, že Obec křesťanů nejen uznává křest vykonaný v jiných křesťanských církvích a společenstvích, ale že i rituálně pokřtěný a nepokřtěný člověk jsou si v Obci křesťanů rovni.[4] Členství v Obci křesťanů se proto nevylučuje s členstvím v jiných náboženských organizacích a života Obce křesťanů se může účastnit každý bez ohledu na své přesvědčení, vyznání a církevní příslušnost.

Obec křesťanů se podle svých slov snaží vést své věřící k duchovní samostatnosti, tedy k tomu, aby dokázali sami poznávat pravdu a podle ní pak utvářet své konání.[5] Náboženské učení je bráno jako pomůcka k tomu, aby člověk dokázal lépe chápat své vlastní náboženské zážitky, aby si uvědomil svůj podíl na Božím duchu, aby se sám stal součástí Boží pravdy a Božího působení. Obec křesťanů proto nemá žádnou povinnou či pevně stanovenou věrouku ani věroučnou autoritu a platí v ní svoboda vyznání a učení.[5]

Obec křesťanů se ve svém životě i učení odvolává na Ježíše Krista, jehož označuje za svého pána a vůdce na cestě k božskému Otci, a na působení svatého Ducha, který má otvírat každému člověku přístup k pravdě a dávat sílu k jejímu uskutečnění. Křesťanská svatá písma a dosavadní křesťanskou tradici bere jako podněty ke své práci, ale nečiní je dogmatem. Zdůrazňuje úsilí člověka o poznání duchovní skutečnosti a sebevýchovu. Sebe samu vidí jako jednu z možných cest člověka k Bohu, která se neuzavírá před jinými.

Významnou roli při vzniku Obce křesťanů hrála antroposofie Rudolfa Steinera, která podnítila teologii Obce křesťanů zejména úsilím o samostatné poznávání ducha a důrazem na sebevýchovu člověka. Obec křesťanů vznikla z velké části na půdě antroposofického hnutí a byla s ním vždy spjata; pro mnoho členů Obce křesťanů je proto antroposofie nejvýznamnějším světonázorovým pramenem. Není však věroukou Obce křesťanů, nýbrž vztah k ní se odvíjí od rozhodnutí jednotlivého člověka právě tak, jako vztah k jakémukoli jinému učení nebo názoru.[5]

Základními jednotkami Obce křesťanů jsou místní sbory věřících, kteří se scházejí ke společnému slavení obřadů. Sbory jsou vázány společným ritem, ale jinak samostatně spravují své organizační a hospodářské záležitosti. Sbory logicky spjatých území (např. jednoho státu) se sdružují do oblastí, které zajišťují organizační úkoly většího rozsahu, vytvářejí právní struktury zastupující Obec křesťanů vůči státu a pod. Na celosvětové úrovni vytvářejí zástupci jednotlivých oblastí orgány, jejichž úkolem je koordinace práce Obce křesťanů po celém světě. Sbory se podle vzájemně dohodnutých pravidel podílejí na financování činnosti oblastí i světového celku. Těmto vyšším celkům ovšem podléhají jen ve správních a hospodářských záležitostech překračujících rámec jednotlivého sboru.

Zatímco správní a hospodářská struktura Obce křesťanů je budována zdola, demokraticky, je kněžstvo Obce křesťanů organizováno shora, hierarchicky. Kněz v jednotlivém sboru je na své působiště vysílán kněžstvem; nad věřícími však nemá žádnou pravomoc na poli věrouky nebo vedení života, nýbrž jeho zvláštní pravomoc spočívá v celosvětově ujednoceném vykonávání náboženských obřadů. Jako kněz v jednotlivém sboru dbá na formu a kontinuitu liturgického života sboru, tak je za každou oblast odpovědný jeden duchovní správce a za světový celek Obce křesťanů vyšší správci v čele s nejvyšším správcem. Tato vnitřní hierarchie kněžstva se tak nevztahuje na věroučný či mravní dohled, nýbrž zajišťuje jednotu ritu a kontinuitu jeho vykonávání.

Obec křesťanů je otevřena spolupráci s jinými křesťanskými církvemi a náboženskými společnostmi. Považuje se za pouhou součást jediné křesťanské Církve, do níž náleží i ostatní křesťanská společenství. Svým členům nezakazuje ani účast na náboženském životě jiných společenství, ani členství v nich, a uznává křest vykonaný v jiném společenství.[5]

Obec křesťanů v České republice je členskou církví Ekumenické akademie Praha[6] a České křesťanské environmentální sítě.[7]

• 
  Věková struktura Obce křesťanů v České republice roku 2011

V českých zemích se příznivci antroposofie a Rudolfa Steinera sdružili kolem Božetěcha Pražáka, jenž se stal jednatelem spolku. Oficiálně byl však ustaven až za první světové války, když sám Pražák padl v boji. Za první republiky vznikly tři návazné spolky - Anthroposofická společnost v republice Československé (1925), Anthroposofická jednota (1935), Spolek přátel Obce křesťanů (1929). Po desetiletích v ilegalitě za komunistického režimu byla činnost obnovena až po roce 1990.[8]