Obchodní dům Máj

Od června do prosince 1990 existoval provozovatel obchodního domu jako Obchodní dům Máj, státní podnik. K 1. lednu 1991 byl v rámci privatizace přeměněn na akciovou společnost s akciemi na jméno. V té získala vliv americká skupina Kmart. KMART ČSFR a. s. byla v obchodním rejstříku zaregistrována v březnu 1992, v srpnu 1992 se přejmenovala na KMART ČR a. s. K 30. září 1995 byla akciová společnost Obchodní dům Máj zrušena sloučením s akciovou společností KMART ČR. Poté, co celou českou společnost Kmart koupila nizozemská pobočka Tesco, byla v květnu 1996 KMART ČR a. s. přejmenována na Tesco Stores ČR a. s.,[3] v souvislosti s tím byly české obchodní domy K-Mart přejmenované na Tesco. V roce 2018 byl dům prodán za přibližně miliardu korun české společnosti Amádeus Real, přičemž provozovatelem zůstává Tesco.[2]

Máj byl vybudován na místě zbořeného novogotického Šlikovského paláce (pozor na záměnu se stejnojmenným palácem na Pohořelci) a do historické zástavby vstoupil „s razancí, jaká byla pro světovou architekturu 70. let 20. století typická“.[1] Na jeho obhajobu lze uvést, že sousední stanici metra Národní třída, budované od konce 70. let, padly za oběť stavby s větší historickou cenou.[1]

Rostislav Švácha přiznává Máji respekt k odlišným hladinám zástavby Národní a Spálené ulice.[1] Původní vlastník, podnik Prior, se údajně hned po dostavění budovy pokoušel dosáhnout toho, aby ve Spálené ulici byl dům dorovnán do stejné výšky, jako má v Národní ulici.[4] Pavel Panoch zmiňuje, že Máj do centra Nového Města záměrně vkročil trochu jako slon v porcelánu a nesnažil se připodobnit kontextu svého historického prostředí, ale naopak do něj dosedl nesmlouvavě a drze jako těžké a objemné těžítko, čímž jako užitečný experiment názorně ukazuje, kde jsou meze toho, co historické jádro Prahy ještě snese.[5]

Obchodní dům Máj navrhli architekti John Eisler, Miroslav Masák a Martin Rajniš z libereckého ateliéru SIAL, který roku 1968 založil autor ještědské televizní věže Karel Hubáček.[1] Stavbu realizovaly švédské stavební firmy SIAB a ABV Stockholm.[1] Spolupráce se západními stavebními firmami byla v 70. letech neobvyklá, stejně jako kvalita provedení a vybavení.[6]

Pohled od Národní třídy, 2014

Autoři vytvořili dílo ve stylu high-tech, který se v té době teprve začínal rozvíjet, a neofunkcionalismu.[1]

Obchodní dům má nadzemních 7 pater (přízemí je počítáno jako 0. patro) a 3 podzemní podlaží, označovaná zápornými čísly. −1. až 4. patro se používá jako prodejní plocha. V části 4. patra je terasa, kam bylo možné parkovat automobily. V 5. patře jsou kanceláře a jídelna zaměstnanců s kuchyní. V 6. patře sídlila "centrála" společnosti a v 7. patře jsou technologie jako klimatizace apod. Ze střechy 7. patra je pěkný výhled na město. V podzemním podlaží −1 je prodejna potravin a sklad pro jejich příjem. V podzemním podlaží −2 jsou sklady převážně nepotravinového zboží a též rampa pro jejich příjem a také sprchy a šatny zaměstnanců. −3. podlaží je technické.^[zdroj?] Celková prodejní plocha je více než 12 000 m².[7]

Obchodní dům byl jako jeden z prvních vybaven rozsáhlým systémem bezpečnostních kamer, které nepřetržitě nahrávají.

Zajímavostí je použití 13 výtahů, z nichž dva jsou pro zákazníky, dva pro zaměstnance, tři menší a tři větší pro rozvoz zboží a tři velké pro přepravu nákladních automobilů, které v podzemních podlažích z výtahu zacouvají k rampě. S osobním automobilem je možno vyjet až na terasu 4. patra. Pro účely převzetí zboží výtah zůstane mírně pod stanicí tak, aby ložná plocha automobilu byla ve výšce podlahy stanice. Stejně tak je možné zásobovat v některých patrech obchodního domu.

Zvláštností byla použitá stavební technologie suché montáže.[1] Charakteristické pro high tech styl bylo zvýraznění některých technologických prvků: barevně natřená potrubí vzduchotechniky na stropech[1][5] (ta však byla zakryta v roce 1992)[1] a eskalátory v prosklené schodišťové hale[1] (průhled byl zakryt při rekonstrukci roku 2009 a přilehlý prostor má být zastavěn). Tyto prvky byly inspirované stavbou Centre Georges Pompidou v Paříži (1972–1977) od architektů Renza Piana a Richarda Rogerse, avšak pražská stavba byla dokončena o dva roky dříve než její vzor, což jí dodává celoevropský význam.[1] Rozhodnutí ministerstva o prohlášení za památku oceňuje též například kontrast plně prosklené eskalátorové haly s nečleněnou věží nákladních výtahů z pohledového betonu.[6] Pavel Panoch popisuje přísné, odosobněné geometrické formy a materiálový souzvuk železobetonového skeletu, opláštěného plechem a skleněnými pásy jako znaky mašinismu, doplněného jásavou barevností detailů jako lákadlem na zákazníky.[5] Součástí high tech pojetí byl i trvale zavěšený jeřáb na střešních kolejnicích, určený k čištění fasády.[5] Panoch řadí Máj mezi pět nejvýznamnějších dobových českých budov, které typickým a mimořádně výstižným způsobem zhmotňují dobovou společenskou atmosféru raného předkapitalistického konzumu.[5]

Věž nákladních výtahů v pohledu od Charvátovy ulice, březen 2011

Neofunkcionalistickými rysy jsou důraz na tenkost pláště budovy, prolamovaného pásovými okny a velkými skleněnými plochami, a asymetrické prvky jeho kompozice.[1] Za průkopníky neofunkcionalismu je považována skupina New York Five, která nastoupila koncem 60. let, a Máj ve své době patřil ve světovém měřítku k nejmonumentálnějším stavbám tohoto směru.[1]

Zdeněk Lukeš mezi chybami této budovy uvádí, že „na téma 'nárožní palác v centru pražské city' by se dala navrhnout poněkud vlídnější stavba, než do sebe uzavřený kvádr, který má prosklenou fasádu s eskalátory jen do 'dvora' (a výhledově do úzké uličky, až bude postaven ve Spálené nový dům)“.[8] Vytýká stavbě též nedostatek výtahů, velmi nepohodlné požární schodiště, nedostatek WC a v současné době i problém s parkingem.[8] Oceňuje na stavbě otevřený půdorys, jistou pragmatičnost i kvalitu stavebních prací.[8] Podle Pavla Panocha architektonicky nejefektněji koncipovaný prostor komunikační haly s eskalátory puká v dobách návštěvnické špičky ve švech a zneprůchodňuje se, tedy neplní dobře svou základní funkci, a svými dimenzemi nepostačuje dnešní nákupní horečce.[5]

Obchodní dům vyvolal ve své době velkou pozornost západních architektonických časopisů. Pojednal o něm Udo Kultermann v knihách Architecture in the Seventies (London, 1980) a Zeitgenössische Architektur in Osteuropa (Köln, 1985) a časopisy Baumeister (1973, č. 6), Bauforum (1981, č. 88) a Casabella (1985, č. 4 a 9, komentář Sebastiana Brandoliniho).[1] V českém prostředí hodnota stavby tolik zdůrazňována nebyla, protože ateliér SIAL se dostal do nepřízně režimu, jeho členové nesměli publikovat v oficiálních architektonických časopisech – hlavní autor Máje John Eisler emigroval na západ a Miroslav Masák měl vroubek z roku 1968, kdy byl místopředsedou nezávislého svazu architektů.[1] Historik architektury Jan Michl stavbu vyzdvihl ve své knize Realizace a projekty v současné architektuře (Odeon, Praha, 1978), avšak i on poté emigroval na Západ.[1] Jedinou další zmínku v oficiální československé architektonické literatuře před rokem 1989 si dovolil Jaroslav Vebr v knize Soudobá architektura v ČSR (Panorama, Praha, 1980).[1] Po roce 1989 Máj zmínily české práce Česká architektura/Czech Architecture, 1945–1995 (Obec architektů, Praha, 1995), Veletržní palác v Praze (Národní galerie, Praha, 1995), Mašinisti (Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 1996), Umělecké památky Prahy: Nové Město a Vyšehrad (Academia, Praha, 1998), na Západě pak Léon de Coste: Prague (Paris, 1990), Architecture in the Czech Republic (Chicago, 1993) a publikace nakladatelství Citadelle + Mazenod Prague (Paris, 2005).[1]

V srpnu 2009 byla zakryta prosklená stěna eskalátorové haly, čímž byl setřen jeden z architektonicky nejvýraznějších prvků stavby. Větrací věž metra stojící vedle pochází z první poloviny 80. let.

V únoru 2006 společnost Tesco údajně požádala Magistrát hl. m. Prahy o vyjádření k záměru demolice obchodního domu odůvodněnému tím, že obchodní dům je zastaralý.[9][10] Zástupci pražské magistrátu a odborné komise městské rady trvali na tom, že případnému zbourání by muselo předcházet vydání stavebního povolení na novou budovu, který by Máj nahradila.[10]

Architekt Karel Doležel z VUT v Brně v protestní petici proti zbourání Máje připomněl, že nepřítelem Máje jakožto ukázky importované kapitalistické architektury navazující na prvorepublikový funkcionalismus byl i stalinistický rektor VUT a předseda normalizačního Svazu architektů Vladimír Meduna.[11] Příznivěji než Národní památkový ústav se k případné demolici stavěl památkový útvar pražského magistrátu, jehož vedoucí prohlásil, že na této stavbě nijak nelpí.[11] Architekt Zdeněk Lukeš podle iDnes uvedl, že britský princ Charles se této stavby přímo zděsil a že Pražanům k srdci příliš nepřirostla.[11][12] Zdeněk Lukeš se později ohradil, že jej pražská příloha MF Dnes prezentovala jako příznivce zbourání Máje, protože jeho názory zkreslila a uvedení na pravou míru odmítla otisknout.[8] Výtvarník David Černý stavbu označil za hnusnou.[13] Milan Knížák v televizním pořadu Hydepark řekl, že obchodní dům Máj byl při svém vzniku brutálním zásahem do charakteru Národní třídy a že i když mu nelze upřít určitou inteligenci a formální vytříbenost, jeho vsazení do Národní třídy bylo krokem svévole a projevem necitlivosti a měl by být zbourán stejně jako Nová scéna, přičemž každý nový obchodní dům na tomto místě by byl přinejmenším stejně špatný jako ten dosavadní.[14]

Po vlně kritiky společnost Tesco své plány zredukovala na radikální rekonstrukci a popřela, že by bývala plánovala demolici. Mluvčí Tesca Vesselin Barliev označil úvahy o možné demolici budovy za nedorozumění nebo nepochopení.[9] Deníku Aktuálně.cz řekla mluvčí Tesco Stores Jana Matoušková, že společnost budovu rozhodně bourat nechce a že v plánu je jen její rekonstrukce, a to za provozu.[4] Jinde Veselin Barliev upřesnil: „Podali jsme sice žádost o povolení demoličního výměru, určitě ale nechceme obchodní dům zbořit. Máme v plánu budovu jen důkladně rekonstruovat.“[5] K tomu Pavel Panoch poznamenal, že jen opravdový hlupák pro svůj dům žádá o demoliční výměr, když chce jen natřít okna a spravit okapy.[5]

V březnu 2006 historik a teoretik architektury Rostislav Švácha v reakci na snahy firmy Tesco nejprve o demolici (ta se jí povedla v případě obchodního domu Ještěd v Liberci) a pak o radikální přestavbu obchodního domu[15] navrhl prohlásit obchodní dům za kulturní památku.[1][4][16][17] Národní památkový ústav svým stanoviskem žádost podpořil, ředitel jeho pražské pobočky Michal Zachař ve vyjádření pro média označil stavbu za ojedinělou vlaštovku opravdu moderní architektury v normalizačním Československu.[18] Svá stanoviska zpracovala také odborná pracoviště Univerzity Karlovy a ČVUT.[18]

27. dubna 2006 ministerstvo kultury zahájilo správní řízení o prohlášení kulturní památkou.[9] Společnost Tesco 9. června 2006 požádala o přerušení správního řízení, aby získalo čas pro zpracování podkladů ke svému stanovisku, a ministerstvo jí v červenci vyhovělo.[18] Dřívější požadavky na doplnění přesných čísel pozemků i rozhodnutí o přerušení řízení Rostislav Švácha hodnotil jako byrokratickou obstrukci a demonstraci moci ze strany ministerstva, vedeného tehdy Vítězslavem Jandákem.[9] 2. října 2006 byl obchodní dům prohlášen za kulturní památku.[6][19] Tesco Stores ČR se prohlášení za památku bránila, protože chystala radikální přestavbu, a proti rozhodnutí podala rozklad, který však ministr kultury Martin Štěpánek 21. prosince 2006 zamítl.[15] Spor o památkovou ochranu Máje rozvířil mezi veřejností otázku, zda si památkovou ochranu zaslouží nejen historické, ale i významné moderní stavby, které veřejnost jako památky nevnímá (zvláště pocházejí-li z domy socialistického režimu), a rozhodnutí se stalo v této otázce významným precedentem.[15]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Obchodní dům Máj na Wikimedia Commons
• www stránky obchodního domu
• Magdalena Nová, Jan Ziegler: Změní se Tesco i stanice metra, MF DNES, 18. 2. 2006, příloha Praha, str. B 3 (soubor článků včetně rozhovoru se Zdeňkem Lukešem)
• Robert Oppelt: Máj jako památka? Proč ne, MF DNES, 8. 4. 2006, příloha praha, s. B 4 (soubor článků včetně rozhovoru s Richardem Bieglem)
• Kamila Klausová: Pomníky socialismu, Týden, č. 15/2006, 10. 4. 2006 (srovnávací hodnocení Rostislava Šváchy a Zdeňka Lukeše)
• David Nesnídal: Bojuji za české sklo, týdeník MF PLUS, č. 16/2006 (rozhovor s Rostilavem Šváchou o stavbách z poválečné doby)
• Rostislav Švácha: Máj vstoupil do dějin, Aktuálně.cz, 12. 3. 2006
• Ondřej Beneš, Oldřich J. Ševčík: neplatný odkaz! Praha 2006: Obchodní dům Máj, komerční zájmy vlastníka a „věc architektury“ ve společnosti masové spotřeby^{[nedostupný zdroj]}, e-architekt.cz, 24. 11. 2006 (souhrnný článek o kauze)
• Pořad Českého rozhlasu Plus Obchodní domy, výkladní skříně normalizace; obsahuje množství informací o historii obchodního domu Máj a obchodování obecně^{[nedostupný zdroj]}