Nucené sterilizace romských žen

Většina nucených sterilizací byla provedena za minulého režimu v 70. a 80. letech. Právní rámec poskytly zákon o péči a zdraví lidu z roku 1966 a související směrnice (č. 01/1972) zavádějící možnost sterilizací se souhlasem.[3] Právní předpisy byly formulovány zdánlivě neutrálně jako ochrana populace, nezmiňovaly etnicitu, nicméně v praxi cílily systematicky na Romky a byly diskutovány jako součást tzv. „řešení cikánské otázky“ (obdobně se zmínkám o Romech vyhýbal i zákon z konce 50. let zakazující kočovný způsob života). Sterilizace neromského obyvatelstva (žen ze sociálně slabých poměrů a žen se zdravotním postižením) v rámci této v podstatě eugenické politiky nejsou dostatečně zmapovány. Helena Sadílková uvádí, že se tato praxe opírala o historicky zakořeněný protiromský rasismus ve společnosti a podporu na místní úrovni.[4]

Program finančních pobídek přijatý roku 1979 měl Romky motivovat k podstoupení sterilizace a zároveň sloužil úřadům jako nástroj manipulace. Podle zprávy Evropského centra pro práva Romů z roku 2016, která popsala svědectví žen, vytvářeli sociální pracovníci, lékaři i zdravotní sestry na ženy nátlak nebo s nimi manipulovali, falšovali jejich podpisy ve zdravotní dokumentaci, poskytovali jim nedostatečné či lživé informace. Často zákroky prováděli při porodu císařským řezem, kdy ženy ani nemohly dát informovaný souhlas.[5][6]

Směrnice byla zrušena v roce 1993. Přesto nedobrovolné sterilizace pokračovaly i po tomto datu. Dlouho se za poslední považoval případ z roku 2007, avšak podle Deníku N a webu VICE World News došlo k takovému zákroku i v roce 2010.[7][8]

Sterilizace měly dopady na psychiku i sociální situaci žen, kterým byly nedobrovolně provedeny. Podle výpovědí některé z nich následně prožívaly deprese a úzkosti, změny nálad a sexuální touhy. Zákrok měl také dopady na jejich partnerský život.[6] Ženy, které se rozhodly usilovat o nápravu soudní cestou, byly vystaveny nevhodnému zájmu místních médií o jejich intimní a rodinný život.[4]

Jako první v Československu na tuto praxi porušující lidská práva upozornila Charta 77 ve své zprávě z roku 1978 (Postavení Cikánů-Romů v Československu, dokument č. 23). V 80. letech se o zastavení sterilizací neúspěšně snažili Ruben Pellar a Zbyněk Andrš, kteří se také podíleli společně se dvěma nizozemskými organizacemi na obsáhlé zprávě dokumentující necelé tři stovky případů (vyšla v roce 1990). Ani po revoluci se téma nedostalo do veřejné debaty o zločinech komunistického režimu a k protiprávním sterilizacím dále docházelo.[4]

Na problematiku od roku 2005 upozorňoval úřad ombudsmana (tehdy Otakara Motejla) a mezinárodní instituce jako Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen, Evropské centrum pro práva Romů, Rada Evropy.[1][9]

Hlavní představitelkou žen bojujících za odškodnění je Elena Gorolová, která byla v roce 2018 zařazena britskou stanicí BBC mezi sto vlivných a inspirativních žen světa a Deníkem Referendum mezi výběr českých osobností roku. Sama byla nedobrovolně sterilizovaná v roce 1990 po druhém porodu. Propojila se s dalšími ženami, kterým byl zákrok proveden, organizovala společný postup, mluvila o svém traumatu veřejně a se souhlasem ostatních žen se ujala role mluvčí směrem k vládě a médiím.[10][11]

Roku 2009 vláda Jana Fischera s ministrem pro lidská práva Michaelem Kocábem obětem nucených sterilizací vyjádřila politování a omluvu. Rada vlády ČR pro lidská práva v témže roce a následně i v roce 2012 doporučila vládě, aby zavedla právní rámec pro finanční kompenzace, což se nestalo. V roce 2015 ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) neuspěl na vládě s návrhem zákona o odškodnění.[9][12][3]

V roce 2021 byl přijat zákon, který umožňuje odškodnění do výše tři sta tisíc korun pro osoby, které byly protiprávně sterilizovány v letech 1966–2012. Kompenzace by se podle odhadů mohly týkat asi čtyř stovek žen a mohou o ně požádat do roku 2025. Na odškodnění nemají nárok ženy, kterým byl zákrok proveden na území Slovenska. Slovenská vláda se obětem omluvila v listopadu 2021, avšak finanční odškodnění zatím není právně upraveno. Řada poškozených žen už nežije.[1][13][2][14]

• Nucené a kruté: Sterilizace a její důsledky pro romské ženy v České republice (1966-2016) [online]. Budapešť: Evropské centrum pro práva Romů, listopad 2016. Dostupné online. ISBN 978-963-89916-4-5.
• SADÍLKOVÁ, Helena (ed.). Romano džaniben – časopis romistických studií. Roč. 26., čís. 2/2019. Dostupné online. ISSN 1210-8545.
• SOKOLOVÁ, Věra. Cultural Politics of Ethnicity: Discourses on Roma in Communist Czechoslovakia. Stuttgart: ibidem-Verlag, 2008. ISBN 978-3-89821-864-1. (anglicky)

• Romové v Česku
• Anticikanismus
• Ženská práva

• Helena Sadílková: Vinu za sterilizaci romských žen nenese jen komunistický režim (podcast, A2larm, 6. 4. 2021)
• Od 60. let mohlo nedobrovolnou sterilizací projít až 7 tisíc romských žen (audiodokument, Český rozhlas Plus a HateFree Culture, 27. 2. 2022)