Kanonický tvar

Kanonický tvar musí mít dvě základní vlastnosti:

1. Každý objekt musí mít právě jeden kanonický tvar.
2. Každé dva objekty, které mají stejný kanonický tvar, musí být stejné (vzhledem k nějaké ekvivalenci).

Z matematického hlediska tedy předpokládáme, že máme nějakou množinu objektů, které nás zajímají, a nějakou na ní existující relaci ekvivalence. Definici konkrétního kanonického tvaru pro objekty této množiny pak vytvoříme tím, že z každé třídy ekvivalence vybereme jednoho reprezentanta jakožto kanonický tvar všech prvků příslušné třídy.

Kanonický tvar může být v některých případech jen otázkou formální konvence, jindy může být existence kanonického tvaru zjevná, někdy však zjevná není a fakt, že kanonický tvar existuje je hlubokým matematickým výsledkem.

Například polynomy se často zapisují od vyšších mocnin k nižším: spíše než ${\displaystyle x+30+x^{2}}$ se používá zápis ${\displaystyle x^{2}+x+30}$. Lze říci, že zápis ${\displaystyle x^{2}+x+30}$ je kanonickým tvarem a jelikož se na tento kanonický tvar převede jak ${\displaystyle x+30+x^{2}}$, tak např. ${\displaystyle 30+x+x^{2}}$, je ihned vidět, že tyto polynomy jsou shodné.

Oproti tomu např. Jordanova normální forma matice je důležitou větou lineární algebry.

• Disjunktivní normální forma
• Konjunktivní normální forma
• Normální forma konečného automatu

• Kanonizace (informatika)