Nimravidae

Většina nimravidů měla svalnatá, nízko posazená, kočičí těla, s kratšími končetinami a ocasy, než je typické pro kočky. Na rozdíl od žijících zástupců kočkotvárných měli nimravidé jinou strukturu malých kostí ucha. Střední ucho pravých koček je umístěno ve vnější duté struktuře zvané auditory bulla, která je rozdělena přepážkou (septum) do dvou komor. Pozůstatky nimravidů vykazují zkostnatělé bullae bez přepážky nebo bulla zcela chybí. Předpokládá se, že měli chrupavčité pouzdro mechanismu ucha.[1] Chodidla nimravidů byla krátká, což naznačuje, že se pohybovali jako ploskochodci nebo poloploskochodci.[2]

Ačkoli se někteří nimravidé fyzicky podobali šavlozubcům rodu Smilodon, nebyli si blízce příbuzní, ale vyvinuli podobnou morfologii prostřednictvím konvergentní evoluce. Vykazují synapomorfii s barbourofelidy na lebce, čelisti, chrupu a postcraniu.[3] Měli také dolů vyčnívající přírubu na přední části dolní čelisti, někdy tak dlouhou jako špičáky, což je rys, který se rovněž konvergentně vyvinul u zvláštního šavlozubého rodu Thylacosmilus.

Předchůdci nimravidů a koček se oddělili od společného předka brzy po rozdělení šelem na psotvárné a kočkotvárné ve středním eocénu asi před 50 miliony let, nejpozději pak před 43 miliony let. Jednoznačně určitelné nimravidní fosilie pocházejí z období pozdního eocénu (37 milionů let zpět) do pozdního miocénu (7 milionů let zpět). Zdá se, že rozmanitost nimravidů dosáhla vrcholu asi před 28 miliony lety.

Čeleď Nimravidae pojmenoval americký paleontolog Edward Drinker Cope v roce 1880, s typovým rodem Nimravus. Čeleď byla postupně řazena do podřádu Fissipedia Copem (1889), poté do psotvárných Flynnem a Galianem (1982), následně do kladu Aeluroidea Carrollem (1988), pak do kočkotvárných Bryantem (1991) a do kladu Carnivoramorpha (šelmotvární) Wesley-Huntem a Werdelinem (2005).[4][5][6][7]

Čeleď Barbourofelidae byla dříve klasifikována jako podčeleď Nimravidae, ale v roce 2004 byla přeřazena do své vlastní odlišné čeledi. Některé studie však barbourofelidy stále považují za nimravidy, což naznačuje, že diskuze na toto téma ještě nemusí být ukončena.[8]

Kresba lebky druhu Pogonodon platycopis

Nimravidé jsou některými autory děleni do tribů, aby odráželi užší vztahy v rodech. Část nimravidů se vyvinula do velkých, kočkám podobných forem s mohutnými zploštělými horními špičáky a spodními mandibulárními přírubami (Hoplohenus). Někteří měli chrup podobný moderním kočkovitým šelmám s menšími špičáky. Jiní mírně zvětšili špičáky zhruba na pomezí mezi šavlozubými kočkami a kočkovitými šelmami. Horní špičáky byly nejen kratší, ale také kuželovitější než u pravých šavlozubých koček (Machairodontinae). Tito nimravidé jsou občas označováni jako „nepravé šavlozubé kočky“.

Nimravidé nejenže měli různorodý chrup, ale také vykazovali téměř stejnou rozmanitost co do velikosti a morfologie jako současné kočky. Někteří měli velikost levharta, jiní dosahovali rozměrů dnešních lvů a tygrů (Quercylurus), jeden měl krátký obličej, zaoblenou lebku a menší špičáky podobné modernímu gepardovi (Dinaelurus) a jeden, Nanosmilus, měl velikost jen malého rysa červeného.

Představa lovu nimravida rodu Dinictis na kopytníka Protoceras (Charles R. Knight)

Nimravidé se objevili uprostřed eocénské epochy, asi před 40 miliony let, v Severní Americe a Asii. Globální klima v této době bylo teplé a vlhké, ale postupem doby směrem k pozdnímu eocénu se stávalo chladnější a sušší. Bujné lesy eocénu se měnily v křoviny a otevřené lesy. Tento klimatický trend pokračoval v oligocénu a nimravidé v tomto prostředí evidentně vzkvétali. Severní Amerika a Asie byly propojeny a sdílely mnoho příbuzné fauny.[10] Evropa v oligocénu byla spíše souostrovím než kontinentem, i když nějaké pozemní mosty musely existovat, protože se tam rozšířili i nimravidé.

V miocénu fosilní záznamy naznačují, že mnoho zvířat přizpůsobených pro život v hustých nebo otevřených lesích bylo nahrazeno spásači adaptovanými pro travnaté krajiny. To naznačuje, že velkou část Severní Ameriky a Asie ovládla savana. Nimravidé zmizeli spolu s lesy, ale přežili v reliktních vlhkých lesích v Evropě až do pozdního miocénu. Když se i tam na konci miocénu podmínky nakonec změnily, poslední nimravidé vyhynuli asi před 8 miliony lety či mírně později.[10]

Nimravidé byli predátoři, kteří se nejspíše živili aktivním lovem. Někteří z nich (Hoplophoneus a Eusmilus) lovili krátkým prudkým výpadem, povalením kořisti, jejím přidržením předními tlapami a zasazením mocného, smrtelného kousnutí do měkkých tkání a cév. Jiní byli schopni pronásledování na kratší až střední vzdálenosti, přičemž při tom mohli oslabovat prchající oběti menšími kousanci a následně je dorazit na zemi. Nimravidé se zřejmě starali o svá mláďata relativně dlouho, resp. mláďata se mohla ve větší míře než dospělí živit mršinami.[11][12]