Nikolaj Někrasov

Nikolaj Vissarionovič Někrasov (rusky Николай Виссарионович Некрасов, 20. říjnajul./ 1. listopadu 1879greg., Petrohrad, Ruské impérium7. května 1940, Moskva, SSSR)[1] byl ruský politik a poslední generální guvernér Finského velkoknížectví.

Nikolaj Někrasov
Narození1. listopadu 1879 nebo 1. února 1879
Petrohrad
Úmrtí7. května 1940
Moskva
Příčina úmrtístřelná rána
Místo pohřbeníDonský hřbitov
Alma materPetrohradská státní univerzita způsobů komunikace
Povolánípolitik a inženýr
ZaměstnavatelTomská polytechnická univerzita
OceněníŘád rudého praporu práce
Politická stranaKonstitučně demokratická strana
Nábož. vyznánípravoslaví
FunkceČlen Státní dumy Ruského impéria
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Mládí

Nikolaj Někrasov se narodil v rodině kněze. V roce 1902 promoval v dopravním inženýrství a odjel do ciziny pro poznání. Do Ruska se vrátil v roce 1904 a stal se vedoucím Tomského technického institutu.

Kadet

V roce 1905, na konci revoluce, se Někrasov stal členem Konstitučně demokratické strany a začal působit v Jaltě. Za Kadety byl zvolen do 3. a 4. Dumy.

V letech 19091915 byl Někrasov členem ústředního výboru kadetů. Vystoupil z něho poté, co viděl většinovou ochotu k větším pravomocem vlády během první světové války.

V roce 1916 byl Někrasov zvolen zástupcem předsedy Dumy. Již tehdy byl přesvědčen, že car Mikuláš II. vede zemi k vojenské porážce a revoluci. Začal tak spolupracovat s bývalým předsedou Dumy Alexandrem Gučkovem a průmyslníkem Michailem Tereščenkem, kteří chtěli přesvědčit cara, aby se vzdal trůnu. Jeho třináctiletý syn Alexej by pak usedl na trůn a Mikulášův bratr Michail by se stal dočasným regentem.

Ministr

V prozatímní vládě roku 1917 se Někrasov stal ministrem dopravy. Přimlouval se za přijetí umírněných socialistů do vlády (menševici a eseři). Na začátku června vyjednával s ukrajinským prezidentem Mychajlem Hruševským, kterému udělil větší míru autonomie. Nesetkal se však se souhlasem svých spolupracovníků, kteří neměli zájem řešit spory s národnostními menšinami.

Dne 8. června se Někrasov stal náměstkem premiéra Alexandra Kerenského a zároveň ministrem financí. Během Kornilovova puče podporoval Kerenského, ale zároveň požadoval, aby Kerenskij odstoupil, že tak vyvede zemi z krize. Za to byl Někrasov uvolněn z vlády.[1]

Generální guvernér Finska

Počátkem září se Někrasov stal Generálním guvernérem Finska,[1] kdy nahradil Franze Alberta Seyna. Někrasov byl mnohem umírněnější než jeho předchůdci a navrhoval Finsku větší autonomii, v lepším případě úplnou nezávislost.

Ráno 25. října přijel Někrasov do Petrohradu, aby projednal návrh Finské nezávislosti s Kerenským. Zjistil však, že bolševici přepadli Zimní palác a prozatímní vládu svrhli (říjnová revoluce).

Pozdější život

Někrasov, na rozdíl od jiných ministrů, neemigroval a zůstal v Rusku (což se mu později stalo osudným), nejčastěji pod jinými jmény. Během občanské války nebyl vůbec aktivní a nevzdoroval bolševikům. V roce 1919 odešel do Kazaně.

Po válce byl zatčen a 2 měsíce vězněn. Po propuštění vedl normální život až do dalšího zatčení v roce 1930. Byl obviněn ze spolupráce s menševiky a odsouzen k 10 letům vězení. Předčasně byl propuštěn roku 1933.

Potřetí byl zatčen roku 1939, odsouzen k trestu smrti a zastřelen 7. května 1940.[1] V roce 1991 byl rehabilitován.[1]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikolai Vissarionovich Nekrasov na anglické Wikipedii.

  1. Шелохаев, В. В. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-11-05]. Heslo НЕКРА́СОВ. Dostupné online. (rusky)

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.