Nikolaj Jakovlevič Mjaskovskij

Pocházel z vojenské rodiny. Otec byl zaměstnán v modlinské vojenské pevnosti. Matka mu brzy zemřela a vychovávala jej otcova sestra. Od dětství hrál na klavír a na housle, ale v duchu rodinné tradice začal studovat na vojensko-inženýrské škole. Jako student vyslechl Patetickou symfonii Petra Iljiče Čajkovského, která v něm zanechala takový dojem, že se rozhodl, že bude hudebním skladatelem. Souběžně s vojenským studiem se snažil získat i hudební vzdělání. Studoval u Reingolda Moriceviče Gliera v Moskvě a Ivana Ivanoviče Kryžanovského v Petrohrad]ě. Již jako vojenský inženýr vstoupil na Petrohradskou konzervatoř, kde byli jeho učiteli Anatiolij Konstantinovič Ljadov a Nikolaj Rimskij-Korsakov. Absolvoval v roce 1911 a již v té době kromě skladatelské činnosti začal psát i kritiky pro moskevský časopis Музыка.

Hned na počátku 1. světové války byl povolán na frontu v hodnosti důstojníka ženijního vojska. V roce 1916 byl těžce zraněn a po propuštění z nemocnice byl odvelen na stavbu pevnosti v Revelu (dnes Tallinn, hlavní město Estonska). Tam se nadchl pro ideje bolševické revoluce a v době občanské války přešel na stranu Rudé armády. Jeho otec tyto ideje nesdílel a v průběhu občanské války padl na Ukrajině. Památce svého otce věnoval skladatel svou Šestou symfonii (1923). Po demobilizaci v roce 1921 se stal profesorem skladby na Moskevské konzervatoři.

V letech 1925–1927 skladatel experimentoval s moderními skladebnými technikami. Jeho Sedmá symfonie vychází z ruského Romantismus (hudba)romantismu, ale je ovlivněna francouzským impresionismem Claude Debussyho. V 8. symfonii pak používá atonalitu v duchu Druhé vídeňské školy a kombinuje ji s prvky baškirského folklóru. V této době také ztratil mnoho času v boji s fanatiky z Ruské asociace proletářských hudebníků, kteří považovali masovou píseň za jedinou možnou hudební formu v Sovětském Svazu[1]. Pod tímto tlakem se také ve třicátých letech poněkud změnil jeho skladebný styl. Začínají převládat durové tóniny a zjednodušuje se polyfonie.

Na začátku 2. světové války byl Mjaskovskij evakuován na Kavkaz. Zde vytvořil 3 vlastenecké symfonie (22.–23.), při čemž použil i motivů místního folklóru. Kromě těchto symfonií a komorní hudby zkomponoval i několik pochodů, které považoval za svůj vklad v boji proti nacistickému vpádu.

Po válce sice obdržel titul Národní umělec SSSR, ale navzdory tomu byl zařazen na seznam tzv. formalistů. Jeho hudba byla označena za pochmurnou a nedostatečně optimistickou a téměř zcela se přestala jeho díla v SSSR provádět. Jeho lyricko-nostalgická 25. symfonie byla charakterizována jako filosofické nesmysly, cizí pracujícímu lidu. Kantáta Kreml v noci pak sklidila příval kritiky za to, že dvojsmyslný text představuje Stalina jako orientálního despotu.

V té době projevil Mjaskovskij mimořádnou odvahu. Ve třicátých letech byl k režimu zcela loajální a protestoval jen zřídka (např. proti uvěznění hudebního skladatele Nikolaje Sergejeviče Žiljajeva). V roce 1948 se veřejně zastal svých kolegů Sergeje Prokofjeva, Dmitrije Šostakoviče a Arama Chačaturjana a na zasedání Svazu skladatelů označil „Usnesení k boji proti formalizmu“ (tzv. Ždanovovy teze) za hysterické.

Poslední dva roky svého života prožil na venkovském sídle u Nikolinské Hory, kde pořádal celoživotní dílo a pracoval na své poslední, 27. symfonii. Zemřel na rakovinu v roce 1950. Je pohřben na Novoděvičim hřbitově v Moskvě.

Za svou skladatelskou a pedagogickou práci byl přes všechny spory mnohokrát odměněn nejvyššími státními vyznamenáními:

• Stalinova cena prvního stupně (za 21. symfonii, 1941)
• Stalinova cena prvního stupně (za Smyčcový kvartet č. 9, 1946)
• Národní umělec SSSR (1946)
• Stalinova cena prvního stupně (za Koncert pro violoncello a orchestr, 1946)
• Stalinova cena druhého stupně (za sonátu pro violoncello a klavír, 1950)
• Stalinova cena prvního stupně (za 27. symfonii a Smyčcový kvartet č. 13, 1951)
• Leninův řád

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Мясковский, Николай Яковлевич na ruské Wikipedii.

• Барсова И. А., Николай Сергеевич Жиляев: Труды, дни и гибель. Moskva, 2008.
• Власова Е. С.: 1948 год в советской музыке. Moskva, 2010.
• Гулинская З. К.: Н. Я. Мясковский. Moskva, 1985.
• Долинская Е. Б.: Фортепианное творчество Н. Я. Мясковского. Moskva, 1980.
• Долинская Е. Б.: Стиль инструментальных сочинений Н. Я. Мясковского и современность. Moskva, 1985.
• Иконников А.: Художник наших дней Н. Я. Мясковский. Moskva, 1982.
• Кунин Ф. Н.: Я. Мясковский. Moskva, 1981.
• Кудряшов Ю. Н.: Я. Мясковский. Leningrad, 1987.
• Ламм О.: Страницы творческой биографии Н. Я. Мясковского. Moskva, 1989.
• Ливанова Т. Н. Н. Я. Мясковский: Творческий путь. Moskva, 1953.
• Patrick Zuk: Nikolay Myaskovsky and the Events of 1948. Music and Letters, 93:1 (2012), 61-85.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nikolaj Jakovlevič Mjaskovskij na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Nikolaj Jakovlevič Mjaskovskij
• Volně přístupné partitury děl od Nikolaje Jakovleviče Mjaskovského v projektu IMSLP
• Oficiální stránka věnovaná skladateli.
• Dokumentární film НЯМА о skladateli.