Niki de Saint Phalle

Socha Gwendolyn před Tinguelyho muzeem v Basileji

Pocházela z francouzské šlechtické rodiny, její otec byl francouzský bankéř, matka Američanka. V době Velké hospodářské krize se rodina odstěhovala do New Yorku, odkud pocházela její matka. Vystudovala Oldfield School v Marylandu, živila se jako fotomodelka, věnovala se experimentálnímu výtvarnému umění. Jejím prvním manželem byl spisovatel Harry Matthews, s nímž byla od roku 1949 do roku 1961. Měli spolu dvě děti, Lauru a Philipa.[2]

V 50. letech se vrátila do Francie. V rámci terapie po pokusu o spáchání sebevraždy se začala zajímat o malbu a sochařství. Výrazným milníkem jejího života, bylo setkání s Jeanem Tinguelym, švýcarským umělcem, kterého proslavily jeho kinetické objekty. Společně připravili několik realizací. Nejznámější jsou mechanické sochy ve fontáně před Centre Georges Pompidou. V roce 1967 společně navrhli francouzský pavilon pro EXPO v Montréalu. V roce 1971 se stali manželi. Žili odděleně, ale pokračovali v umělecké spolupráci až do roku 1991, kdy Tinguely zemřel.

De Saint Phalle se podařilo prosadit i samostatně. Byla vůdčí osobností skupiny Nouveaux Réalistes. Na začátku 60. let vytvářela instalace z agresivních předmětů jako jsou nůžky, sklo nebo pistole. Později na své instalace umisťovala pytlíky s barvou, které rozstřelovala pistolí přímo v galerii. V 60. letech také začala vytvářet své první barevné sochy žen, kdy některé byly tak velké, že do nich mohl divák přímo vstoupit. V roce 1966 vyvolala velký rozruch její 29 m dlouhá ležící socha nahé ženy Ona-katedrála v Muzeum moderny ve Stockholmu. Do sochy bylo umístěno kino, mléčný bar, akvárium a další atrakce pro návštěvníky, kteří dovnitř vstupovali otvorem mezi rozevřenými stehny. De Saint Phalle o soše tvrdila, že je nejžádanější prostitutkou na světě, protože za tři měsíce pojala sto tisíc návštěvníků. Socha však pobouřila konzervativce, před kterými musel De Saint Phalle bránit ředitel muzea Pontus Hulten.

Na konci 70. let začala pracovat na svém nejambicióznějším projektu – sochařském parku z dvaadvaceti skulptur představujících tarotové karty. Na realizaci projektu si vydělávala také prodáváním parfému se svým jménem. Na tvorbě parku pracovala 20 let, dokončen byl až v roce 1998.[3]

Zemřela 21. května 2002 v San Diegu v Kalifornii.[3]

Její tvorba byla ovlivněna surrealismem a pop artem, vytvářela obrazy ze sáčků naplněných barevnou tekutinou, do kterých se střílelo a na ploše se objevovaly náhodné různobarevné cákance. V roce 1961 se připojila k hnutí nouveau réalisme, zobrazujícímu realitu v karikaturní nadsázce. Vytvářela plastiky z barevně pomalované papírmaše znázorňující ženy bujných tvarů, kterým říkala Nana.

Ve své tvorbě se zabývala tématem feminismu a ženské důstojnosti, což vycházelo i z jejího rodiného zázemí z rodiny s tradiční hierarchií. Mimo to se zajímala o politické a společenské otázky, které se týkaly všech. Zajímala se o umění ve veřejném prostoru.[4]

Pozornost vzbudila dutá socha ležící ženy v nadživotní velkosti Hon – en katedral (Ona – katedrála) do níž návštěvníci vstupovali otvorem mezi roztaženýma nohama.

Mezi další známá díla Niki de Saint Phalle patří Golem jako prolézačka, instalovaný roku 1973 v izraelském Kirjat ha-Jovel, socha Anděla strážného zavěšená v hale curyšského nádraží nebo Tarotová zahrada v italské vesnici Pescia Fiorentina, dvaadvacet soch se zrcadlovým povrchem znázorňujících tarotové arkány a rozmístěných ve dvouhektarovém parku. Také režírovala experimentální filmy Daddy (1973) a Un rêve plus long que la nuit (1979).

• 
  Golem (1971), Kiryat Hayovel, Izrael
• 
  La Grande Lune (Velký měsíc)
• 
  Adam a Eva (1985), Ulm
• 
  Lifesaver Fountain (1993), Duisburg
• 
  Les Footballeurs (Fotbalisté, 1993), Olympijské muzeum, Lausanne
• 
  L'Ange Protecteur (Anděl strážný, 1997), Zürich Hauptbahnhof
• 
  Část Grotto (2003), Hannover

• 2014 – Niki de Saint Phalle: la bande-annonce, Grand Palais, Paříž[4]